Kevin Browne

Malé děti jsou často umisťovány do ústavní péče na celém světě. K tomu dochází navzdory široce uznávanému faktu, že ústavní péče má negativní důsledky pro vývoj dětí (Carter, 2005; Johnson, Browne and Hamilton-Giachritsis, 2006). Např. malé děti v ústavech pravděpodobně mají horší zdravotní stav, opoždění ve fyzickém vývoji, zhoršení ve vývoji mozku, opoždění ve vývoji a narušení schopnosti navzovat vztahy. Důsledkem toho mají tyto děti v porovnání s dětmi vyrůstajícími v rodinném prostředí horší intelektuální, sociální a behaviorální schopnosti.

Tato práce nabízí mezinárodní srovnání rozsahu a míry počtu malých dětí žijících bez rodičů v rezidentních zařízeních "dětských domovech" a důvodů, proč jsou tam umístěny. Následuje přehled nebezpečí pro dětský vývoj a péči o ně poté, co jsou umístěny do ústavů. Dále zvažují klíčová doporučení pro politiku a praxi k prevenci poškození dítěte a propagaci práva dítěte na život v rodinném prostředí (UNCRC, 1989).
Ústav nebo instituce pro děti je v této práci definována jako takové uspořádání, kdy žije pohromadě skupina více než 10 dětí bez rodičů nebo náhradních rodičů a péči poskytuje mnohem menší počet dospělých placených pracovníků. Typicky v Evropě je to jeden pečovatel na šest dětí přibližně stejného věku během dne a o něco méně pracovníků v noci. Často nemají pracovníci v ústavech odpovídající vzdělání a dostatečný dohled.
Ústavní péče implikuje organizované, rutinní a odosobněné strukturování života pro děti (např. všechny dětí jedí, spí a chodí na nočník ve stejný čas) a profesionální spíše než rodičovský vztah dospělého k dítěti. Práce se zavýá dětmi, které v takových podmínkách bez péče rodičů žijí více než tři měsíce, aby se vyloučily děti v nemocnicích, pohotovostních centrech, letních táborech apod.

Ústavy pro děti jsou někdy nesprávně nazývány "sirotčince" nebo "kojenecké ústavy". Tak zvané "kojenecké ústavy" často mají nestimulující nemocniční prostředí pro batolata a děti do čtyř let. Drtivá většina dětí v "sirotčincích" (94-98%) má alespoň jednoho žijícího rodiče, který je často odpovídajícím úřadům znám (Browne et al., 2005, 2006; Carter, 2005; Tobis, 2000). Je zřejmé, že tato čísla neplatí pro oblasti konfliktu nebo katastrof, ale i v těchto oblastech jen malá čáast dětí v ústavech je skutečnými sirotky. Mnoho z těchto dětí bylo odděleno od rodiče, jehož pobyt může být neznámý.

Převzato z http://bettercarenetwork.org/bcn/details.asp?id=21534&themeID=1003&topic...