Publikováno v časopise Náhradní rodinná péče 2/2003

Vážené dámy a vážení pánové,
obracíme se na vás se závěry, které Středisko náhradní rodinné péče učinilo v rámci projektu „Práva ohrožených a znevýhodněných dětí“, podpořeného Nadací rozvoje občanské společnosti.
Tato zjištění se v mnohém věcně i časově shodují s vyjádřením ženevského výboru OSN, který zhodnotil 31.ledna 2003 poslední zprávu o plnění Úmluvy o právech dítěte v České republice.
Nejdůležitější závěry lze shrnout následovně:
podpora a sanace ohrožených rodin v praxi takřka neexistuje (vyjma několika nestátních organizací), což je závažný nedostatek v preventivní sociální práci,
umístění do ústavu bývá častým řešením situace ohroženého dítěte, aniž by biologické rodině byla poskytována pomoc a podpora umožňující návrat dítěte zpět do rodiny,
děti jsou nediferencovaně umisťovány do diagnostických ústavů, aniž by byla hledána jiná možnost dočasného umístění, např. v krátkodobé pěstounské péči,
ústavní výchova se poté mnohdy stává konečným řešením situace ohroženého dítěte, namísto včasného a citlivého nalezení náhradní rodiny,
stále u nás chybí další alternativy náhradní rodinné péče (např. profesionální pěstounská péče, respitní péče, aj.). Jejich účinnost a pozitivní vliv byl v mnoha zemích opakovaně prokázán, současně otevírají prostor pro práci s biologickou rodinou dítěte, její sanaci a možnost návratu dítěte.
děti jsou často umisťovány do ústavů daleko od rodičů a omezení či zákaz styku s biologickou rodinou bývá používán v některých ústavních zařízeních jako trest za špatné chování dítěte,
umístění dítěte do ústavního zařízení a navíc mimo region trvalého bydliště znemožňuje systematickou sociální práci s biologickou rodinou a to i přesto, že právě tato rodina se pro dítě paradoxně stává jediným útočištěm v době nabytí zletilosti, po odchodu z ústavního zařízení,
není stanovena horní hranice maximální možné délky pobytu dítěte v ústavním zařízení,
počty dětí v ústavní péči v ČR neklesají, a to i navzdory snižující se celkové porodnosti a empirickým důkazům o nenahraditelnosti rodinného prostředí pro zdárný vývoj dítěte.
Současné nedostatky jsou, podle našeho názoru, způsobeny:
1) chybnými východisky a chybnou filosofií přístupu k péči o ohrožené děti a jejich rodiny a 2) systémovými chybami a nedostatky v dělbě kompetencí a odpovědností jednotlivých institucí, působících v oblasti sociálně právní ochrany dětí.
Ad 1) Chybná východiska a chybná filosofie přístupu k péči o ohrožené děti a jejich rodiny – převaha administrativy v oblasti sociální práce na úkor vlastní terénní a případové práce vede k tomu, že ohrožené děti a rodiny nejsou zavčas rozpoznány, detekovány a tudíž chybí včasná a účinná pomoc. Sociální terénní služby se doposud nestaly samozřejmou součástí sociálního pole potřebných rodin, ani součástí praktické sociální politiky státu. Dochází proto k tomu, že nejčastější (a značně pozdní) sociální intervencí je odebrání dítěte z rodiny a jeho umístění do začarovaného kruhu „ústavní péče“.
Průměrné náklady na dítě zde přitom činí kolem 250.000,- Kč ročně (rozmezí se pohybuje od 200 tis. do 300 tis. korun). Včasná pomoc rodině by byla nepochybně levnější – státní náklady na pěstounskou péči činí přibližně 60.000,- Kč na dítě ročně. Nejde tedy o hledání nových finančních zdrojů, ale o jejich realokaci – rozvážnou, cílenou a vědomou si skutečnosti, že „koruna na prevenci má hodnotu nejméně stokoruny na nápravu, rehabilitaci a terapii“.
V České republice žije, podobně jako v jiných evropských zemích 1‑2% dětí, které vyrůstají mimo vlastní rodinu.
Nejde tedy o zanedbatelná čísla – počty dětí bez rodinného zázemí představují v naší populaci přibližně 18 až 20 tisíc. Vezmeme-li v úvahu poznatky z našich dlouhodobých výzkumů (vysoká, takřka šedesátiprocentní trestná činnost chlapců a dvacetiprocentní trestná činnost děvčat vyrůstajících od útlého dětství v ústavních zařízeních) i výsledky nedávného šetření Českého helsinského výboru (mezi vazebně stíhanými a vězeňsky trestanými mladistvými, převážně chlapci, prošlo 10% dětskými domovy a dalších 15% výchovnými ústavy), je zřejmé, že výdaje na ústavní péči nekončí odchodem dětí z dětských domovů a dalších ústavních zařízení pro mládež. Bylo by však chybou vinit z trestné činnosti těchto mladistvých a mladých dospělých ústavní zařízení nebo jejich pracovníky. Kdyby děti v ústavech zůstaly, nedopustily by se s největší pravděpodobností trestné činnosti, pro niž jsou v opačném případě stíhány. Na vině nejsou ústavní zařízení, ale nedostatek včas poskytnutého rodinného zázemí, které by děti připravilo na vstup do běžného, dospělého života a přitom tento přechod nevázalo na uměle stanovenou kalendářní dospělost, ale uvádělo děti do života zvolna, postupně a již od samého dětství. Opomíjení prevence, a tomto případě přímo nerespektování principu preambule Úmluvy, že „v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí děti vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění“, je jádrem oné chybné filosofie a přístupu k péči o děti a rodiny.
Ad 2) Systémové chyby a nedostatky v dělbě kompetencí a odpovědností jednotlivých institucí, působících v oblasti péče o rodiny a děti. Právě proto, že jsme přesvědčeni o tom, že v souladu s Úmluvou o právech dítěte (preambule, články 2,3,5,9,10,12 aj.) je garantem ochrany a péče o dítě stát (smluvní strana Úmluvy), musíme upozornit na závažné nedostatky a nesystémový přístup v organizaci náhradní rodinné péče a sociálně-právní ochrany dětí. Naše připomínky, které v tomto ohledu vznášíme, nejsou přitom ničím novým. Jsou známy od dob prvních deprivačních studií Pražské školy profesorů Langmeiera a Matějčka, tedy zhruba od šedesátých let minulého století. Doposud se však příliš nezměnilo. Stále je náš systém nejednotný, v oblasti péče o rodinu a dítě existuje řada institucí – ministerstev, které mají na starosti dílčí, partikulární problémy péče a výchovy dítěte: ministerstvo práce a sociálních věcí; ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy; ministerstvo zdravotnictví; ministerstvo spravedlnosti a ministerstvo vnitra. Žádné z nich však není v posledku odpovědné za celkovou, komplexní problematiku péče, výchovy a ochrany dítěte.
(Poznámka: V důsledku toho není vlastně nikdo ani odpovědný, ani kompetentní, jedná-li se např. o ohrožené a zároveň zdravotně postižené dítě svobodné matky alkoholičky).
Snaha vytvořit meziresortní orgány či výbory, do nichž byli přizváni odborníci i z nestátní, neziskové sféry, byla již při svém vzniku předurčena k nezdaru.
Za systémovou chybu proto považujeme především absenci jedné odpovědné a kompetentní státní instituce, která by měla na starosti celou problematiku péče, výchovy a ochrany dítěte – samozřejmě ve spojení s péčí a podporou rodiny. Zda by to mělo být ministerstvo pro rodinu, dítě a sociální věci (s komplementem ministerstva školství a práce), by mělo být předmětem odborné diskuse. Mnohé státy v našem okolí již k podobnému řešení přistoupily (viz např. Slovensko).
V závěru nám dovolte nabídnout naše zkušenosti a společně přispět ke zlepšení tohoto neutěšeného stavu, který rozhodně nepřispívá zdravému vývoji ohrožených a znevýhodněných dětí v naší společnosti.

S úctou, díky a srdečnými pozdravy za Středisko náhradní rodinné péče

PhDr. Věduna Bubleová
ředitelka

doc. PhDr. Jiří Kovařík, PhD.
vědecký pracovník, psycholog

Toto prohlášení podpořily i další organizace:
Nadace rozvoje občanské společnosti
Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové
Nadace Naše dítě
Nadační fond Rozum a cit
Občanské sdružení DOM
Občanské sdružení STŘEP
Občanské sdružení Sdružení pěstounských rodin
Občanské sdružení Pod křídly
Sdružení Linky bezpečí
Občanské sdružení Fond ohrožených dětí
Občanské sdružení Můj domov
Občanské sdružení Klub Hurá kamarád
Občanské sdružení Český Helsinský výbor
Občanské sdružení TRIALOG
Občanské sdružení Liga lidských práv