Zpráva veřejné ochránkyně práv ze dne 4. 2. 2015

Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 4 Ads 134/2014 zastal dětí se zdravotním postižením a uznal jejich právo na přístup k soudu ve věci poskytnutí odpovídající sociální služby, která by jim umožnila setrvat v jejich přirozeném sociálním prostředí. V prvotní fázi se na snaze zajistit vhodné sociální služby podílela i ochránkyně, když se obracela na představitele Jihočeského kraje s žádostí o pomoc dotčeným rodinám.
V daném případě šlo o děti s autismem a dalším přidruženým zdravotním postižením, což vyžadovalo poskytování velmi náročné péče. Vzhledem k tomu, že v místě jejich bydliště neexistuje vhodná sociální služba (týdenní stacionář Centra Bazalka v místě bydliště dětí poskytoval služby pouze v pracovních dnech a stacionář poskytující služby o víkendu byl vzdálený 120 km od místa bydliště), mohly děti využít pouze zařízení ústavního typu o 145 lůžkách, daleko od jejich bydliště a izolované od okolí a zaměřené na potřeby jiné skupiny klientů, nebo být hospitalizovány v psychiatrické nemocnici. Umístění dětí do velkokapacitních zařízení izolovaných od vnějšího světa by však znamenalo, že budou vytrženy ze svého přirozeného sociálního prostředí a bude jim znemožněno realizovat právo na soukromý a rodinný život. To by odporovalo čl. 19 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, který garantuje právo na život v komunitě.

Situace dětí však nebyla zcela beznadějná. Centrum Bazalka, poskytovatel sociálních služeb specializovaný na osoby postižené autismem, plánoval výstavbu malého komunitního zařízení typu domov pro osoby se zdravotním postižením v Českých Budějovicích, ve kterém by byla péče o děti zajištěna i v nepracovní dny, přitom by však byla zachována možnost jejich každodenního kontaktu s rodinou. Podmínkou realizace projektu však byla záruka finanční pomoci pro provoz zařízení, pokud by vzniklo. Rodiče dětí proto požádali, aby Jihočeský kraj zajistil (garantoval) spolufinancování provozu zamýšleného domova v budoucnu. Toto řešení však kraj odmítl.

Rodiče dětí se proto obrátili na Krajský soud v Českých Budějovicích žalobou, kterou se domáhali ochrany před nezákonným zásahem Jihočeského kraje spočívajícím v tom, že upírá žalobcům právo na poskytování pobytových sociálních služeb v nejméně omezujícím prostředí, a navrhovali, aby krajský soud určil povinnost žalovaného učinit konkrétní a cílené kroky, aby žalobcům zajistil celoroční pobytovou službu v nejméně omezujícím prostředí.

Poté, co krajský soud usnesením žalobu odmítl, obrátili se rodiče dětí na Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud konstatoval, že právo zdravotně postižených osob na pomoc veřejné moci (ať již státu nebo veřejnoprávních korporací) v situacích, kdy si sami, respektive ani s přispěním svých rodin, nejsou s to zajistit základní životní podmínky, je zahrnuto v právu na pomoc v hmotné nouzi ve smyslu čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Soud dále uvedl, že sociální práva (tedy i právo na pomoc v hmotné nouzi) jsou veřejně subjektivními právy i soudně vymahatelnými nároky vůči veřejné moci. Dále soud uvádí, že povinnosti krajů zajistit dostupnost sociálních služeb v podobě konkretizované citovanými ustanoveními zákona o sociálních službách odpovídá veřejné subjektivní právo stěžovatelů na zajištění takové pomoci a toto právo je uplatnitelné před soudy.

Podle čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se lze vyjmenovaných sociálních práv (včetně práva na pomoc v hmotné nouzi) domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Podle soudu se však lze sociálních práv domáhat také v rámci mezinárodních smluv, které sociální práva provádějí. Výslovně soud uvádí Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením (čl. 19) a Evropskou sociální chartu (čl. 14). Přihlédnut je dle soudu třeba rovněž k dalším dokumentům, které mají povahu mezinárodního soft-law, zejména ke stanovisku Výboru OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva.

O konečné povinnosti Jihočeského kraje zajistit dětem celoroční pobytovou službu v nejméně omezujícím prostředí však dosud rozhodnuto nebylo, neboť případ se vrátil zpět před Krajský soud v Českých Budějovicích. Krajský soud je vázán právní názorem Nejvyššího správního soudu, a proto musí výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu do svého nového rozhodnutí promítnout.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vítá i Mental Disability Advocacy Center (MDAC), jehož komentář si lze přečíst zde: http://www.mdac.info/en/news/czech-supreme-court-enforces-legal-right-ch... .

Převzato z http://www.ochrance.cz/ochrana-osob-omezenych-na-svobode/aktuality-z-det...