Klára Trubačová - rozhovor s Petrou Vrtbovskou

Publikován v časopise Náhradní rodinná péče č.2004/2

Málokdo z nás si asi dovede představit, jaké to je nemít u sebe, třeba jenom na chvíli tu svoji blízkou a jedinečnou osobu, která je s námi, když se smějeme, a neopouští nás ani tehdy, když pláčeme. Přestože se zaměstnanci ústavů snaží dát jim to nejlepší, děti v ústavní péči jsou dennodenně vystaveni tíživým pocitům samoty a beznaděje. O tom, jak se dá jejich situace změnit tak, aby si mohli i oni užívat dětství, jsme si povídali s ředitelkou občanského sdružení Natama Mgr. Petrou Vrtbovskou.
Co znamená název vaší organizace Natama?
Natama je slovní hříčka. Jedná se o první slabiky třech slov: náhradní táta a máma. Když jsme přemýšleli o názvu pro novou organizaci zabývající se náhradní rodinnou péčí, říkali jsem si: Mělo by to být jedno slovo, ženského rodu, připomínající jméno, ale pokud možno bez nějakého symbolického významu zřejmého „na první poslech“. Tak dlouho jsme přemýšleli, až nás napadla Natama. Zní to trošku tajemně, ale přitom to slovo má původní význam v sobě obsažen, i když skrytě.
Jaká byla vaše cesta k Natamě?
Krátce řečeno, velmi dlouhá. Studovala jsem pedagogiku, český jazyk, literaturu a výtvarné umění na Karlově universitě a díky stipendiu na irské universitě (University College Cork) sociální práci, základy psychologie a metody vzdělávání. Od prvního ročníku na fakultě jsem zároveň učila na základní škole a později na gymnáziu. Pak jsem se začala věnovat sociální práci v oblasti drogových závislostí a záležitostí Romů, ale také jsem se zapojila do projektu zaměřeného na život dětí v obtížné rodinné situaci, v ústavech a v době, kdy z ústavů odcházejí. Byla jsem doslova šokována tím, jak je stávající stav péče o ohrožené děti v České republice pojímán. Využila jsem své kontakty v Irsku, Velké Británii a Nizozemí. Hledala jsem poučení a zkušenosti v zemích, kde je zdravá konkurence v oblasti výzkumu a rozvoje péče a metod v sociální oblasti a kde nebyl přirozený vývoj ovlivňován komunistickým režimem. V zahraničí se systém péče o ohrožené a opuštěné děti během posledních dvaceti let hodně proměnil. Přitom změny nenastaly jakýmsi rozhodnutím úředníků od zeleného stolu. Existuje řada výzkumů a odborných studií, na jejichž základě se vyvinuly nové směry a metody práce v sociální oblasti. To mne naplnilo nadějí, že existuje mnoho možností, jak lze dětem a rodinám v obtížích pomáhat. V rámci projektu Proměna jsem se s kolegy snažila tyto nové směry zpřístupnit české odborné i laické veřejnosti. V létě 2003 jsme byli osloveni Nadací Nova a po delších rozhovorech jsme se sestrou (Michaelou Svobodovou, ředitelkou sdružení DOM, které pečuje o mladé lidi, kteří prošli ústavní výchovou) vypracovaly dlouhodobý projekt Natama zaměřený na podporu a rozvoj pěstounské péče a zavedení kreativních a moderních metod sociální práce v této oblasti. Náš projekt zvítězil ve výběrovém řízení a v březnu 2004 jsme s kolegy otevřeli Institut náhradní rodinné péče Natama. Naším mediálním partnerem je TV NOVA, a tak diváci již mohli vidět některé pořady, jež myšlenku pěstounské péče podporují prostřednictvím televizní obrazovky.
Proč jste se rozhodla zrovna pro tento model podpory dětí v obtížné situaci?
Vzhledem ke své dlouholeté pedagogické praxi mám velmi hlubokou zkušenost s působením kolektivu a instituce na individualitu dítěte. Setkala jsem se s dětmi ze všech sociálních skupin, s velmi šťastnými dětmi, a právě tak s dětmi, které zažívaly různá trápení. Rodiče se rozváděli, některé děti byly na různě dlouhou dobu umístěny v nemocnici, dokonce i v psychiatrických léčebnách, někdy odloučeny od rodičů. Zažila jsem situaci jedné svojí žákyně, která žila s duševně nemocnou matkou a jednou se vrátila ze školy domů, kde matka právě spáchala sebevraždu. Dívka byla následně umístěna v diagnostickém ústavu... Bohužel jsem měla kdysi i osobní zkušenost s tím, že v mé blízkosti byly psychicky i fyzicky týrány děti a já sama, ještě také dítě, jsem byla úplně bezmocná. Vědomí toho, že děti, které samy tolik trpěly ve svém životě, jsou často „odsouzeny“ k tomu, aby zůstaly po mnoho let v ústavním zařízení mne děsí. V neposlední řadě musím upřímně říci, že si nedovedu představit, že bych já sama musela vyrůstat či setrvat v ústavním zařízení. Když na to jen pomyslím, je mi z toho těžko a úzko najednou.
Moje sestra se s kolegy stará o mladé lidi, jež prošli ústavní výchovou a někdy také několika nezdařenými pokusy o pěstounskou péči. Život těchto mladých lidí je velmi obtížný a složitý, a to jak po citové, tak po sociální stránce. Míšiny zkušenosti mne rovněž inspirovaly k přemýšlení o tom, jak ochránit děti, jež se ocitly v obtížné rodinné situaci, od dalších traumat, citové, sociální deprivace a institucionalizace (návyk na život v instituci a následná neschopnost žít samostatný nezávislý život ve společnosti), jež je přirozeným následkem života v kolektivním ústavním zařízení
Co bude dělat Natama? Jaké jsou její cíle?
Naším cílem je vytvořit a zrealizovat pilotní model výchovy dětí v náhradních rodinách, které se v zahraničí říká „profesionální pěstounská péče“. Cílem Natamy je, aby se tento pilotní model v budoucnu rozšířil na celostátně fungující systém, tak jako je tomu ve vyspělých západních zemích.
Pěstounská péče podle nového modelu vytvářeného Natamou je založena na tom, že o opuštěné děti nebo děti z nefungujících rodin pečují náhradní rodiče, kteří byli k této práci vybráni a prošli speciálním školením, mají neustále k dispozici odborníky, kteří sledují, jak dítě žije a prospívá, a pomáhají rodině řešit problémy s jeho výchovou. Vyškolení pěstouni tak mohou pečovat i o děti s psychickým či fyzickým handicapem a za svoji práci jsou odměňováni. Děti jsou v pěstounské péči tak dlouho jak to potřebují. Někdy se jedná o dlouhou dobu až do dospělosti, jindy se po několika letech mohou vrátit do své rodiny. Pěstounské rodiny a odborníci, kteří jim pomáhají, zároveň spolupracují s původní rodinou dítěte na vytvoření takových podmínek, aby se k ní mohlo dítě co nejdříve vrátit.
Je zajímavé, že přesto se mezi dítětem a pěstounem vytváří hluboký lidský, citový vztah, který umí „léčit“. Není to ovšem vztah založený na iluzi, že je to jako „opravdová máma a táta“. Pěstoun je bezpečným, moudrým dospělým člověkem, který umí mít rád nevlastnickým způsobem a přijmout dítě takové, jaké je i s jeho historií, původní rodinou, trápením. Pěstoun je tady proto, aby pomohl dítěti tak dlouho a takovým způsobem, jak to dítě potřebuje. Situace každého dítěte je velmi pečlivě vyhodnocována a posuzována a rovněž pěstouni procházejí velmi odborným a propracovaným systémem přípravy.
Tento systém náhradní rodinné péče je přitom finančně podstatně méně nákladný, než výchova dětí v ústavech.
Váš model náhradní rodinné péče je hodně inspirován zahraniční zkušeností? Kde jste se inspirovali a proč?
Já jsem zastáncem názoru, že lidské poznání je vždy nějakým způsobem omezené, a proto je třeba být otevřen novým myšlenkám, tvořivě přistupovat k řešení problémů a neustrnout na dosažených metách či „úspěších“. Bohužel, pro komunistický režim bylo typické, že se považoval za neomylný a nabízel konečná řešení. Jakkoliv vědecké výzkumy byly v oblasti dětské psychologie a vlivu deprivace na rozvoj osobnosti dítěte v 60. až 80. letech velmi progresivní, oproti jiným evropským zemím probíhaly v omezené míře a byly záležitostí několika proslulých odborníků. Co však považuji za nejsmutnější následek komunismu v této oblasti je fakt, že vědecké poznatky se nikdy nezačaly významně uplatňovat v praxi. Systém ústavní péče a velmi málo rozvinutý institut náhradní rodinné péče, a zejména pěstounství, který existuje v současnosti v Česku, je pro většinu rozvinutých zemí dvacet nebo třicet let starou historií. Měla jsem to štěstí, že jsem ve třetím ročníku na vysoké škole odjela na půl roku studovat do Irska, tam jsem si uvědomila ten rozdíl a nikdy potom jsem se již nespoléhala jen na české zdroje poznání.
Pro rozvoj pěstounské péče jsme se kromě České republiky nejvíce inspirovali ve Velké Británii, ale používáme i materiály z Irska a Holandska. Důvody jsou dva, jeden je velmi praktický, pokud potřebujete důkladně prostudovat stovky stránek materiálů, zákony, vyhlášky, odborné texty, úřední dokumenty, je třeba být jazykově na profesionální úrovni. Druhou mateřštinou v naší kanceláři je angličtina,a tak je logické, že se nejlépe navazují kontakty s anglicky píšícími a mluvícími zeměmi. Druhý důvod je ale mnohem pádnější. Když jsem pracovala tři roky na Britském velvyslanectví jako tajemník pro odbornou spolupráci mezi Velkou Británií a Českou republikou v sociální oblasti, důkladně jsem se obeznámila s britskou sociální politikou, se způsobem práce sociálních služeb, odborným a výzkumným zázemím sociální sféry a cestami, jak jsou výsledky výzkumů uváděny do praxe. Péče o ohrožené děti tam udělala za posledních dvacet let obrovský pokrok a my se můžeme od britských kolegů hodně naučit. Přála bych českým pěstounům a sociálním pracovníkům i úředníkům, aby měli možnost se tam podívat a načerpat inspiraci. V oboru lékařství, psychologie, péče o postižené, terapie či zmírňování následků traumatu a deprivace máme jednu velkou výhodu. Člověk zůstává člověkem, má stejné základní potřeby, ať žije v jakékoliv zemi. Sdílení a přejímání zkušeností v těchto oborech je proto snadnější, než by se mohlo zdát, a mělo by být naprostou samozřejmostí. Velmi mne překvapilo, když jsme zaznamenali odpor některých úředníků i odborníků k naší snaze poučit se v zahraničí.
Jak se daří Natamě v českých podmínkách?
Natamě se daří dobře. Institut náhradní rodinné péče Natama vznikl v březnu 2004, a tak jsme teprve na samém začátku. Vzhledem k tomu, že navazujeme na projekt Proměna, který usiloval o změnu systému péče o ohrožené děti, máme řadu zkušeností s šířením nápadů a lobováním za změnu pohledu na péči o tyto děti, a v tom pokračujeme. Musím říci, že to není lehké. Jak jsme již zmínila, české myšlení je stále velice zahleděné samo do sebe a odpor ke změnám je poměrně značný. My se ale nevzdáváme a jsme přesvědčeni o tom, že je vývoj nevyhnutelný. Není pochyb o tom, že i v Česku se věci postupně promění. Od podzimu 2004 připravujeme náš hlavní projekt, pilotní realizaci profesionální pěstounské péče, na což se velmi těším. Naše partnerská organizace (Boys and Girls Welfare Society) je skvělým příkladem dobré praxe i v přísné Británii, kde je ochrana dětí jednou z vládních priorit. My se od ní učíme moderní metody práce a přístupy k pěstounským rodinám a dětem.
Určitá míra napětí, sporů a rozporuplných emocí, kterou naše snahy probouzí v českých luzích a hájích je úplně normální a zdravá.
Jak se dívají na Natamu a to, co prosazuje, současní pěstouni a pěstounky? Bude se i jich týkat vaše práce?
Setkání se stávajícími pěstouny a spolupráce s nimi patří k našim velkým radostem. Na každém semináři se postupně dostaneme k tomu, co by potřebovali, co jim chybí a co by jim pomohlo v péči o svěřené děti. Vždy dojdeme společně k seznamu věcí, který je na 100 % totožný s tím, jaké potřeby mají pěstouni v zahraničí. Otevřené sdílení problémů ukazuje, jak moc je změny v oblasti pěstounské péče třeba. Dám vám příklad. Snažili jsme se pěstounům dobře vysvětlit pojem „profesionální pěstounská péče“, který běžně docela vzbuzuje rozpaky. Pěstouni jsou na začátku trošku nedůvěřiví, ale nakonec zjistí, že slovo „profesionální“ v sobě obsahuje přesně to, co jim často chybí: finanční a odbornou podporu, zdravotní a sociální zabezpečení, supervizi, kvalitní,a hlavně také průběžnou přípravu a vzdělávání, možnost respitní pěstounské péče a další „vymoženosti“. Nakonec vždy slyšíme jen jednu otázku: myslíte, že se to tady podaří prosadit? A kdy to bude?
Jsme rádi, že Natama bude moci podporovat i skupiny stávajících pěstounů a také nabídneme stávajícím pěstounům vzdělávací kursy a výcviky ve specializovaných dovednostech.
V jakém časovém horizontu si myslíte, že se může změnit stávající situace, kdy se nachází v ústavní péči 20 000 dětí? Kdo všechno by měl něco udělat, aby se toto číslo změnilo?
Natama společně s kolegy z řad sociálních pracovníků, odborníků i pěstounů vypracovala návrh Integrovaného modelu pěstounské péče. Kratší verzi tohoto návrhu, kterou upravil pro časopis NRP kolega Ondřej Formánek, najdete také v tomto čísle časopisu.
My se spolu s mnoha dalšími domníváme, že náš stát dělá zatím velmi málo pro to, aby tisíce dětí nemusely trávit mládí v ústavu. Je zajímavé, že zákony vymezující pěstounskou péči a náhradní výchovnou péči dovolují, aby se rozvíjely její různé podoby a formy, ale není tady žádná snaha podporovat a zavádět inovativní a kreativní projekty, vyhodnocovat jejich kvality a dobrou praxi zavádět ve větší míře. Bylo by třeba, aby se pružnější a otevřenější systém pěstounské péče stal součástí legislativy. Zejména se snažíme prosadit tyto prvky: finanční zázemí pro pěstounské rodiny, včetně zdravotního a sociálního zabezpečení, kvalitní přípravu, vzdělávání a výcviky před přijetím dítěte do rodiny, informovanost na straně pěstounů i dítěte, pomoc a provázení pěstounů, odborné vzdělávání a supervizi, včetně konzultační linky a individuální spolupráce.
Model je v principu převzat ze zahraničí, zejména z Velké Británie, Holandska a Irska, ale několik let jsme jej přepracovávali na naše české podmínky. Proto víme, že je dobře proveditelný i u nás.
Snažíme se o to, aby mu odborná, laická veřejnost i úředníci porozuměli, přestali se obávat různých mýtů a „strašidel“ a alespoň některé prvky se dostaly do novely Zákona o sociálně právní ochraně. Natama jej bude v každém případě od podzimu 2004 postupně ověřovat v praxi. O výsledky naší práce se kdykoliv podělíme a také tak činíme.
Jaký je plán Natamy do dalších měsíců?
Projekt Institutu náhradní rodinné péče NATAMA a Nadace Nova má několik fází:
1. Získání kvalitního know-how, metodik a postupů ze zahraničních zdrojů a vytvoření odborného manuálu. V tomto ohledu již NATAMA úzce spolupracuje s některými zahraničními specialisty, například s britskou organizací BGWS (Boys and Girls Welfare Organisation), která se věnuje péči o opuštěné děti již více než 100 let.
2. Školení a výcvik pracovní skupiny a podpory stávajících pěstounů.
Natama navazuje na zkušenosti a dobrou praxi v ČR. V trámci tvůrčí pracovní skupiny již jsou vzděláváni stávající pěstouni i sociální pracovníci a také zástupci organizací, které podporují pěstouny (Nadační fond Rozum a Cit, Občanské sdružení Amalthea). Několika skupinám stávajících pěstounů nabídneme podporu a pomoc.
3. Vytvoření pilotní skupiny (profesionálních) pěstounských rodin.
Během dvou až tří let vybereme postupně skupinu 10 – 15 pěstounských rodin, u nichž prověříme jejich způsobilost a motivaci. Tyto rodiny pak projdou speciálním školením a dostanou odbornou podporu podle svých potřeb. Vyškolená „zkušební“ skupina pěstounských rodin dostane do péče děti, které by jinak musely žít v ústavu. Přitom bude kladen důraz na to, aby se každé z dětí dostalo do rodiny, která je právě pro něj ta nejvhodnější. Každá rodina bude mít svého sociálního pracovníka, který bude sledovat, jak svěřené dítě prospívá a pomáhat s řešením obtížných situací. Pěstouni budou za svoji práci finančně odměňováni.
4. Spolupráce s původními rodiči dětí.
Tam, kde to bude alespoň trochu možné, budou naši pěstouni společně se sociálními pracovníky udržovat kontakt s původní, biologickou rodinou dítěte a společně pracovat na tom, aby rodina mohla dítě opět přijmout a řádně se o něj starat. Návrat dítěte ke svým vlastním rodičům může být v mnoha případech nejlepším řešením. Ale samozřejmě, že ne vždy.
5. Spolupráce se státními institucemi.
Po celou dobu naší činnosti, tedy počínaje výběrem pěstounských rodin, přes umísťování dětí až po samotnou péči v náhradních rodinách hodláme spolupracovat s příslušnými orgány sociálně-právní ochrany dětí.
6. Rozvojový projekt.
Dalším cílem Natamy je rozvoj moderních metod práce v oblasti péče o děti v obtížné rodinné situaci. Sdílení našich zkušeností a zkušeností i know-how získaného v zahraničí, vytváření vzdělávacích a tréninkových programů, účast na odborných konferencích, publikační činnost.
7. Do konce roku vydáme dvě publikace, knížku Profesionální pěstounská péče a knížku Právní rukověť náhradní rodinné péče. První publikace konečně objasní principy profesionální pěstounské péče jednoduchým a srozumitelným způsobem a právě tak druhá publikace snadno a lehce provede čtenáře světem zákonů týkajících se pěstounské péče. Doufáme, že se nám rovněž podaří zprostředkovat překlady a vydání vynikající zahraniční literatury věnované náhradní rodinné péči.
Kde se můžou lidé dozvědět více o vaší činnosti a aktivitách?
V nejbližší době budou zpřístupněny naše webové stránky (www.natama.cz) a na podzim vydáme několik informačních materiálů pro zájemce o profesionální pěstounskou péči a spolupráci s Natamou. Časem se opět objevíme v některém z pořadů TV Nova. Jsme rádi, že se stala naším mediálním partnerem právě televize, neboť jsme přesvědčeni, že je třeba šířit informace a zpravovat lidi o tom, že někde žijí děti, které je potřebují a oni jim mohou pomoci. Také by se měli dovědět, že na pěstounství nemusí být sami!
Když si představíte, že jsme o deset let starší. Jaká bude situace v oblasti péče o dítě a rodinu v ČR, když se model Natamy podaří rozšířit?
Víte, do takového projektu jako je Natama, se nemůžete pustit bez toho, že jste zcela přesvědčeni o jeho pozitivním významu. My neříkáme, že umíme spasit svět a že náš model je jediný možný a určitě za všech okolností dokonalý a nepřekonatelný. Naopak. Jsme připraveni se stále učit od našich českých i zahraničních kolegů, zkoušet nové věci a kriticky posuzovat naše vlastní výsledky. Nicméně, model, který navrhujeme se opravdu osvědčuje v řadě jiných zemí, a tak jsme přesvědčeni, že se nezadržitelně blíží i do Česka. Doufáme, že za deset let bude v ústavech jen velmi málo dětí a mladých lidí, a to jen na nejkratší možnou potřebnou dobu. Věříme, že se všem dětem bude dostávat individuální péče a pozornosti, ochrany a respektu k jejich identitě, rase, náboženství, zvláštnostem. Jsme přesvědčeni, že děti mají a budou vyrůstat v láskyplném, podnětném přijímajícím prostředí. To jim umožní objevit vlastní hodnotu a nadání a žít plnohodnotný život.To je naším posláním.