Lidové noviny 21.11.209

Lze úspěšně vychovat adoptované romské dítě? Otázka zní, co je to úspěch

Nelze se divit, že texty o adopci romských dětí budí emoce. Když nejsou data – a jediná statistika se skrývá v textu „Cikánské děti v náhradní rodinné péči“ z roku 1981 (!) – zbývají jen osobní příběhy.

Vychovávat výrazně jiné dítě vyžaduje nejen odhodlání, ale zejména velmi specifické dovednosti. Mě vždycky dostane obraz, kterému říkám „odvrácená tvář“. Pokud odvrátíš tvář, to znamená, že dáš najevo smutek, zlobu, nebo to dítě jemně zahanbíš, vlastní biologické dítě udělá cokoli, aby ses k němu zase otočil přívětivou tváří. Fakt, cokoli. Odvrácená tvář (rodič se odvrátí a nebude mne milovat) – to vnímá jako strašně přísnej trest. Jenže pro naše přijaté děti je odvrácená tvář jen skvělej signál: Fajn, nekouká se, můžem..., říká táta Tomáš.

Holubi, vyplašení příchodem vetřelce, krouží v hejnu nad dvorem. Tlukot křídel se odráží od střech stodol a sýpek, pozvolna utichá a zklidňuje se. Dřevěný anděl nad severní zdí stráží celou usedlost. Klid, mír. Táta, máma, čtyři děti. Dvě tmavé, dvě světlé.

„Všichni nějak tuší, že dítě z kojeňáku trpí, protože mělo málo lásky. A tak se snažíme mu tu lásku dát, víc a víc a víc a ještě a ještě. Jenže po pár letech házení lopatou do kotle zjistíš, že se nezměnilo skoro nic. A začneš přemýšlet, kudy jinudy,“ říká Klára, Tomášova žena. „Nikdy by nás nenapadlo, že bychom vychovávali přijaté děti jinak než Miriam, která se nám narodila doma. „To by nám tenkrát přišlo nespravedlivý, diskriminační a nebezpečný. I dneska nám kvůli tomu lidi nadávaj. Je to věc, na kterou přijdeš až po strašně dlouhý době, a pak si ji musíš sám před svým svědomím obhájit. Před ostatními ji neobhájíš asi nikdy.“

Papírově jsou ideální pěstounský pár: vysokoškoláci z klasických rodin, roky praxe s normálními i s velmi problematickými dětmi a adolescenty, podpora širší rodiny. Umějí přežít v lese i na ulici, obstarat hospodářství a hlavně – rozumějí i jednoduchému jazyku, kterým se dorozumívá se světem ovce, pes anebo malé, poškozené dítě. Delší kus cesty však Tomáše a Kláru teprve čeká. Jejich Ireně je teprve 11 a Davídkovi 9 let.

Barvotisková idyla má viditelný škrábanec: Tmavé děti jsou starší, rády lžou a podvádějí a nevadí jim, když se v jejich skrýších objevují cizí věci a peníze. „Bezmoc. Napadá mně jen slovo bezmoc. I když se snažíš sebevíc, někdy je efekt tý snahy naprosto nulovej. Koně můžeš přivíst k vodě, ale napít se musí sám. A ty ho taháš a furt taháš, zkoušíš chleba, cukr, řemen, bič, prosíš, mlátíš, klečíš, brečíš, přemlouváš, cákáš mu vodu do tlamy, ale von se prostě nenapije... To je pak hrozně těžký se s tím smířit. Ač děláš, co můžeš, a zažijete spolu spoustu krásnejch chvil, nakonec nemáš žádnou záruku, že to někam vede.“ Tomášův hlas ale není zoufalý ani rezignovaný. Vypadá spíš jako tatínek pioneer ze starých amerických knížek. Je veliký a nikdo ho nepřemůže, široká záda unesou každý náklad a velké ruce zvládnou cokoli – požádat o grant i zapřáhnout kobylku do vozíku. Ve flanelce na koni vypadá opravdu jako z jiného místa a času – jen na rozdíl od dávných amerických průkopníků má na nose brýle a kdesi v truhle ukrytý i diplom z Karlovy univerzity. Klára učí.

K výchově dítěte, které – bez ohledu na sebelepší péči – v kojeneckém ústavu trpělo, jehož matka žila nebezpečným životem a jehož priority, chápání a pojmenovávání světa se často radikálně liší od světa osvojitelů, je potřeba spousta dovedností, které rodiče nezískali během dosavadního života – a zatím na ně neexistuje žádný kurz. Jediná naděje spočívá v setkáních rodin, v postupně a pomalu vznikajících knihách, ve vzájemně předávaném know-how.

Tři velká rizika „První průšvih jsou samozřejmě ty lidi, co chtějí adoptovat cizí dítě – teda pokud jsou bezdětní. Maj za sebou obvykle roky pokusů a trápení. Vědomí neplodnosti je více či méně vyšine, minimálně jsou ve velikým presu, zejména ta holka,“ říká Klára, které se po druhém osvojení narodily postupně dvě biologické děti.

Takových párů je v Česku podle Milana Mrázka, předsedy sekce asistované reprodukce České gynekologicko-porodnické společnosti, už přes patnáct procent – a procento se rok od roku zvyšuje. Odkládání prvního mimina až do chvíle profesionálního a finančního zabezpečení má i stinné stránky. Potíže s početím jsou jednou z nich (průměrný věk prvorodičky v roce 2008 byl 29,7 roku, letos bude pravděpodobně už přes třicet let). O adopci žádá každý rok zhruba 2500 párů, v kojeneckých ústavech a dětských domovech do tří let čeká každoročně skoro 2000 mimin a batolat (jenže větší část se naknec vrací do původní rodiny; ostatní čekají na rodinu novou). Téměř polovina z nich je romských. Najít pro ně náhradní rodinu je potíž. Čím je to těžší, tím později se to podaří. A čím později se to podaří, tím pro dítě a rodiče hůře.

Většina manželů si přeje dostat co nejrychleji zdravého bílého kojence. A diví se – bílé děti nejsou, obzvláště ne zdravé. Ačkoli proces osvojení by podle odborníků měl zhruba odpovídat devíti měsícům gravidity, u nás je nesmyslně dlouhý a počítá se spíš na roky než na měsíce. Čekání na bílé dítě je téměř bez konce (na jižní Moravě přes sedm let), a tak mnoho párů volí „poloromské“, romské či „postižené“ dítě.

To je jedna z prvních výhybek na kolej vedoucí k budoucím srážkám, nepochopení a omylům: nastávající rodiče jsou často v zajetí romantických představ (zachráníme nebohé dítě před ústavem i rasismem), nebo je naopak řešením frustrace – a „Romák je z nouze dobrej“.

Martina Vančáková, adoptivní matka dvou malých romských dětí a zakladatelka projektu Naše romské dítě, varuje: „Všechny děti, ať se dostanou do rodin v jakémkoliv věku, jsou děti s minulostí. A rodiče budou pravděpodobně řešit problémy, které by u biologických dětí řešit nemuseli. Dobře si tedy rozmyslete, zda jste schopni přijmout dítě i s jeho romstvím a pomoci mu v této situaci vybudovat identitu ,našeho, milovaného, skvělého a romského‘ dítěte.“

Tomáš s Klárou chtěli romské dítě od počátku: „Zdravé, romské, ale klidně trochu živější. Brali jsme si děti v době Tibora Danihela (romského teenagera, kterého v roce 1995 skini v Písku nahnali do Vltavy, kde se utopil), prostě toho otevřeného, policií tolerovaného rasismu a adopce romského dítěte nám přišla jako správná a dobrá věc.“ Výchova potomstva je extrémně náročná kapitola životního projektu – a „zhlížení se ve vlastním obrazu“ u biologicky vlastního dítěte nám ji velmi usnadňuje. „Časem samozřejmě pochopíš, že ,je to jinak‘, že dítě z ústavu potřebuje v mnoha věcech úplně jiný přístup, než jaký znáš z vlastního dětství,“ vysvětluje Tomáš. To, co považujeme za přirozené, zkrátka nefunguje.

Pokračování na straně 22

Dokončení ze strany 21

Druhé úskalí adopce hledejme na samém počátku, kdy rodička odmítne žít se svým miminem. Matky, které hned po porodu odloží dítě do adopce nebo jimž úřady děti odeberou, nejsou statisticky vzato normální. A často se vymykají i v jiných ohledech: vzděláním, inteligencí nebo zdravotním stavem. Typická matka se vzdá skoro všeho kromě miminka a mnoho romských matek si dítě ponechá a vychová je i v podmínkách, které by se v očích městské většiny asi neslučovaly s důstojným životem.

Rizikový způsob matčina života, problematická výživa, nikotin, alkohol i drogy jsou pro plod mnohem nebezpečnější – nechtěné těhotenství nebývá motivací k sebeomezování... Psychickou pohodu plodu nejspíše naruší i matčino „totální odmítnutí“.

Děti z ústavu mají často poruchy chování (tudíž i učení). Nedosti na tom – ve školce, ve škole a zejména v pubertálním období se u roztomilých dětí často projevuje defektní chování. Jak je to možné? Jen proto, že jsou tmavé a černovlasé?

Většinová populace, když přistihne adoptované dítě při krádeži, má o příčině jasno: geny („Pokud šlo dítě z kojeňáku rovnou do láskyplné rodiny, kde by se naučilo krást? To má prostě v krvi.“)

S tím nejen většina pěstounů, ale v podstatě celá psychologická obec zásadně nesouhlasí. „Lhaní, krádeže, poškozování cizích věcí, to je typický příznak psychické deprivace v dětství. To bych s žádnou ,etnickou mentalitou‘ nikdy nespojoval, tak se chová většina ,frustrovaných‘, respektive deprivovaných děcek,“ říká psycholog Jan Šikl, který strávil mládí coby vychovatel v „pasťáku“ a podle jehož scénáře natočil režisér Petr Václav film Marian. Šikl takto zažil stovky problematických kluků – bílých i černých.

Nedovedeme odlišit, zda jsou obtíže většiny osvojených dětí způsobené genetickým přenosem, nebo deprivací v ústavu. Z hlediska současného poznání je možné obojí – to druhé je však jisté. Sociobiologové (prý cyničtí) se hádají s pedagogy (prý naivními) o míře dědičnosti lidského chování. Pro osvojené dítě i jeho náhradní rodiče je však výsledek této intelektuální pře zbytečný. Hledají, jak spolu co nejlépe žít, svou minulost ani geny změnit nikdo nedokáže.

Třetí a největší riziko adopcí z kojeneckých ústavů a dětských domovů se nazývá psychická deprivace v dětství. Chovatelé psů vědí, že štěně musí být prvních deset týdnů mezi ostatními štěňaty, aby si vtisklo základní „sociální návyky“ i základní sebedůvěru. Lidské mládě, pokud nemá v prvním roce života dostatek podnětů, bezpečí, prostě láskyplné péče, se nevyvine zdravě. Život „vlčích dětí“, známých z literatury, dětem v ústavech bezpochyby nehrozí, ale jisté míře poškození se nevyhnou.

Základní důvěra Vývojovou psychologii tento problém zajímal od nepaměti. Ve světě patří mezi klasické práce dílo Erika H. Eriksona Dětství a společnost (1950, česky Argo 2002). Erikson na základě výzkumů mezi dětmi i přírodními národy domýšlí a zjemňuje Freudův koncept psychosexuálního vývoje, zejména zohledňuje kulturní a společenské faktory. Popisuje konflikt mezi základní důvěrou a nedůvěrou, který je klíčový pro první rok života. Řečeno co nejjednodušeji: nezíská- li dítě hned na počátku důvěru ve „své“ lidi (mámu, tátu či tetu), nevěří sobě, a tudíž ani světu okolo. „Dítě začne důvěřovat ve svět. Protože se mu tisíckrát potvrdí zkušenost, že když se matka vzdálí, vždy se zase vrátí,“ píše Erikson.

Zdejší čtenáři mají štěstí, že již desítky let lze číst práce Zdeňka Matějčka a Josefa Langmeiera, zejména knihu Psychická deprivace v dětství. Jejich dlouhodobé výzkumy mezi dětmi v kojeneckých ústavech a dětských domovech potvrzují právě děti, jejichž základní psychické potřeby nebyly dostatečně uspokojovány.

Odložené děti často zažily odmítnutí opakovaně: chvilku je vychovává někdo z příbuzných, chvilku matka, chvilku tety v ústavu. „Co děti nejvíc potřebují? Mnoho věcí, ale ze všeho snad nejvíce jistotu ve vztazích ke svým lidem,“ opakuje tuzemský klasik výchovy dětí Zdeněk Matějček v edukativní knížce Co děti nejvíc potřebují.

Děti, které si nevybudovaly vlastní identitu, mají v jistém smyslu neohraničené „já“. Neustále testují hranice, upoutávají na sebe pozornost (krádežemi, lhaním). Takové dítě nemá vnější řád zvnitřněný do podoby svědomí. K tomu přidejme poměrně častý výskyt medicínské diagnózy ADHD (attention deficit hyperactivity disoorder, tedy hyperaktivita i porucha pozornosti). Hyperaktivita, poruchy soustředění a učení, počurávání (nikoli neurotické), chronický zánět uší, šoupání nohama, přerývaný spánek... to vše se dříve dávalo pod zkratku LMD – lehká mozková dysfunkce.

Černé dítě to má vždycky těžší, ať už si hledá holku či kluka, nebo když se ve škole vyšetřuje krádež. A tyhle všechny handicapy se sčítají.

Kokosové děti „Rodiče mi nerozumí“ je standardní pocit adolescenta, jímž se vymezuje vůči primární rodině. „Kokosové děti“ – na povrchu černé, uvnitř pobělošštěné – jej cítí obzvlášť silně („Nechápou mne, nemají mne rádi, protože jsem černej“). A často z něj vyvozují dramatické závěry: útěky, odmítnutí celé rodiny, krádeže a „pomsty“. Jenže... co když „bílí“ rodiče svým „černým“ dětem opravdu příliš nerozumějí?

Celý článek je na http://www.lidovky.cz/cerne-dite-v-bile-rodine-0sf-/ln_noviny.asp?c=A091...