http://denikreferendum.cz/clanek/21430-cesky-lidovy-soud-versus-norsko-a...

V případu Evy Michalákové má hodně lidí jasno, aniž by znali všechna fakta. Mediální hysterie, která kauzu provází, probouzí v české společnosti její temnější stránky. Dětem rozhodně nepomáhá.

„A hlásili jste to na sociálce?“ Ptala jsem se nejistě zaměstnanců školy, když přišla řeč na jejich podezření ohledně týrání dětí. Jednalo se v jednom případě o čtrnáctiletého chlapce, jehož matka ho před školou připásaného v autě mlátila opakovaně pěstí do obličeje.

Ve druhém případě pak o sedmiletého chlapce, který ve škole při hodině tvrdil, že jeho prarodiče, u kterých spolu se sestrou žil, zavírají jeho dvouletou sestřičku do sklepa. On jí tam prý chodí rozsvítit. „A za co bychom je hlásili?“ odpovídali v obou případech nešťastně. „Vždyť se výborně učí, chodí čistě oblečený, nejsou s ním žádné problémy.“

Podobnost obou odpovědí na dvou různých školách mě zarazila. A nejen podobnost, ale zejména nevědomky přiznaná kritéria, která by dotyčné vedla k tomu, že by kontaktovali orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), takzvanou „sociálku“.

Ještě více v rozpacích jsem ve druhém případě položila otázku, zda tedy nahlašují děti, které se špatně učí a nejsou vždy čisté. Jednalo se totiž o školu, do které chodilo jedno z mých dětí. „Nebojte, vás nenahlásíme, paní Uhlová," dostalo se mi odpovědi, které jsme se všichni zasmáli.

Historka ilustruje smutný fakt, že pro celou řadu lidí se zanedbávání péče redukuje na velice povrchní ukazatele, anebo aspoň takové vnímání předpokládají u zaměstnanců sociálky.

Přetrvávající představa, že dobrá péče se vyznačuje čistým oblečením a dobrými známkami, stojí zřejmě v pozadí rozdílu mezi západní a východní Evropou, co se odebírání dětí týká. A ukazuje i na neblahou skutečnost, že na sociálním statusu rodičů velice záleží.

To temnější v nás
Téma odebírání dětí tento týden opět ožilo spolu s případem Evy Michalákové, které norské úřady odebraly v květnu 2011 obě děti. Z reakcí v médiích i na sociálních sítích by se mohlo zdát, že problém se sociálně-právní ochranou dětí má jen a pouze Norsko. V případu Michalákové se zhmotnil děs, který má řada lidí z přílišných intervencí státu do života rodiny. Probudil rovněž nacionalistické vášně a podnítil obhajobu fyzických trestů.

Důvody, proč stát odebírá děti, mohou být velice různé. Ke konkrétnímu případu dětí paní Michalákové se ještě vrátíme, ale základní skutečnost, z níž je třeba vyjít, je jiná: Česká republika, ze které kážeme Norsku, odebírá děti z rodin ve zhruba stejné míře jako Norsko a stále ještě často i z doslova ničím neomluvitelného důvodu. Základní problém tuzemské péče o ohrožené děti totiž je, že na rozdíl od západních zemí, přicházejí děti o rodiče, protože jsou chudí.

Podle sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu a od roku 2014 i podle občanského zákoníku, nemohou být nedostatečné bytové poměry nebo majetkové poměry rodičů samy o sobě důvodem pro rozhodnutí soudu o ústavní výchově, jestliže jsou jinak rodiče způsobilí zabezpečit řádnou výchovu dítěte a plnění dalších povinností vyplývajících z jejich rodičovské odpovědnosti.

Mnozí pracovníci v sociálních službách skutečně zaznamenali zlepšení. Čísla však ukazují, že změna se zatím dostatečně nezažila. Jan Klusáček z organizace Lumos, která provádí výzkumy důvodů odebírání dětí, tvrdí, že pět až deset procent dětí je odebíraných pouze ze sociálních důvodů, většinou kvůli ztrátě bydlení.

U dalších deseti procent je důvodem zneužívání či týrání děti. Většina případů odebírání se týká dětí ze sociálně vyloučených lokalit a u mnohých jsou důvody odebrání přirozeně různě kombinované. Ke ztrátě stabilního bydlení a sociálním potížím se rychle přidruží další problémy.

Česká republika je také poslední zemí v Evropě, která umisťuje děti do tří let do ústavní péče. V roce 2013 bylo v kojeneckých ústavech 1233 dětí.

Dopad ústavní péče na rozvoj a vývoj dětí by měl být dostatečně známý. Děti v ústavní péči si nemohou vytvořit vazbu, která je naprosto klíčová pro každé dítě a jeho schopnost navazovat vztahy. Chronický nedostatek podnětů zpomaluje vývoj a narušuje schopnost reagovat na stres. Deprivace má negativní vliv na činnost mozku, pojí se s rizikem nižší inteligence, schopnosti soustředit se a vychýlených emočních reakcí.

Faktickým důsledkem pak může být to, že se dítěti nevyvine správně mozek a poznamená ho to na celý život.

Méně známá je možná také skutečnost, že sedmdesát procent dětí v ústavech studuje nematuritní obory, a že osmačtyřicet procent klientů Naděje, organizace, která pomáhá lidem bez domova, mladších šestadvaceti let, mělo zkušenost s ústavní péči. Nákladnou ústavní péčí si stát vychovává budoucí bezdomovce.

Lidový soud a mediální hysterie
Vraťme se ale ještě k „norské kauze“. V České republice téměř nikdo nemá přístup k celému „spisu“, různí lidé a různé instituce mají k dispozici jeho části, které jim Eva Michaláková poskytla. Přístup do spisu má Jitka Chalánková (TOP 09), která je zmocněnkyní Evy Michalákové. Chalánková se zároveň staví proti české reformě péče o ohrožené děti v obavě, že rušení ústavů může destabilizovat systém.

Do médií unikají části příběhu a obě strany sporu je vysvětlují po svém. I fotografie pořízené na záchodě, které s interpretací a rozmlžením zveřejnilo Svobodné fórum, vidí každý jinak. Podrobnosti případu, který však neznáme a nemůžeme znát v jeho celistvosti, nám nijak nepomáhají k tomu, abychom si udělali kvalifikovaný názor.

Ti, kdož jsou přesvědčeni o tom, že děti být odebrány měly, si hledají své argumenty, a naopak. Názory na kauzu lze mnohdy označit za velice silné, až extrémní, a to přes uvedenou neznalost všech okolností případu, jež jsou však pro jeho řádné posouzení nepominutelné.

Lidový soud a částečně i média reprodukují celou řadu omylů. Například ten, že pokud nebyl otec odsouzen za pohlavní zneužívání, musí být nutně nevinný. Trestní řízení má ale zcela jiná pravidla, než ta, kterými se řídí sociálně-právní ochrana dětí. Pro to, aby byl někdo odsouzen, musí být skutek doložený a nezpochybnitelný.

Dovozovat z výsledků trestního řízení, že se skutku zcela jistě nedopustil, značí nepochopení zmíněného rozdílu. Stejně tak přirozeně odebrání dětí nesvědčí o jeho vině. Důvody mohly být jiné.

Dalším mýtem je představa, že by se o děti měla starat Česká republika, když jsou jejími občany. V případech, které se týkají sociálně-právní ochrany dětí, platí princip teritoriality. To znamená, že o nich rozhodují orgány v místě jejich obvyklého bydliště.

Trvalý pobyt kdesi v jiné zemi, ani cizí státní příslušnost na věci nic nemění. Jen vyjednáváním na úrovni států lze docílit přenesení působnosti, což se v některých případech děje.

Pro pochopení principu si představte imaginární rodinu z nějaké jiné země, která by žila v ČR a chtěla svou dceru provdat ve dvanácti letech. I kdyby v zemi jejich původu bylo možné vdávat takto mladé dívky a oni tam měli něco na způsob trvalého pobytu, rozhodovaly by české zákony, podle kterých to možné není.

Stejně jako kdyby dceru odmítali vzdělávat, nebo ji zavírali do sklepa. Tak jako se Čechům zdají některé zvyky ve výchově dětí barbarské, mohou se zdát Norům barbarské některé zvyky naše: například bití dětí.

Biologické pouto v zemi babyboxů
V žádné společnosti nebudou nikdy všechny děti žít se svými biologickými rodiči, vždy bude nějaké procento případů, kdy je to z nějakých důvodů nemožné. Podpora biologické rodiny ale může počet dětí žijících mimo svou původní rodinu snižovat. Teď jde o to, jakou společnost biologickému poutu přisuzuje důležitost a váhu.

V České republice se historicky od padesátých let minulého století málo dbalo na pouto, které spojuje děti s jejich biologickými rodiči. Ve stejném duchu se vyjadřovala po roce 1989 například i Marie Vodičková, která mluvila o tom, že některé matky prostě nemají rodičovský pud.

Ze sledování diskuzí o případu Michalákových by se mohlo zdát, že část české společnosti vnímá biologické pouto jako hodnotu. Děje se tak ale v zemi, kde jsou instalovány další babyboxy a nezvedá se proti nim vlna odporu, přestože děti do nich vložené nemají v životě šanci své rodiče najít, i kdyby si to sebevíc v dospělosti přály. I další signály, jako je širokou veřejností akceptovaná adopce (oproti zavrhované pěstounské péči), ukazují, že to s podporou biologických vazeb nebude v České republice tak horké.

Rozdíl mezi pěstounskou péčí a adopcí se dá vidět třeba právě v tom, že pěstouni mohou působit vedle biologických rodičů, kteří se z nějakých důvodů dočasně, či trvale o své děti starat nemohou, a dětem zprostředkovat alespoň nějaký vztah s nimi. Přesto je veřejností pěstounská péče kritizovaná více než adopce, kde se s kontakty s původní rodinou většinou příliš nepočítá.

Na obskurních webech se rozmáhají dokonce konspirační teorie o „juvenilní justici“. Podle nich se jedná o mezinárodní, snad homosexuální, spiknutí. Jejich propagátoři se vymezují zejména proti pěstounské péči, která jim připadá horší než internace v ústavu.

Každý systém je do nějaké míry patologický
Pokud pracovně akceptujeme, že odebrání dětí manželům Michalákovým mohlo být ku prospěchu dětí a byly k němu důvody, zůstává podle informací, které prošly médii, celá řada sporných bodů na straně Norska. Patří k nim:

◾kontakt matky s dětmi omezený na velice krátkou dobu
◾možnost vidět děti jen čtyřikrát do roka
◾zákaz mluvit během návštěv česky
◾rozdělení sourozenců
◾zbavení rodičovských práv v případě staršího syna, které by v ČR nebylo možné, když matka projevuje zájem, a to ani v případě, že by dítě samo deklarovalo, že matku vídat nechce.

V této souvislosti je také zajímavé, že počet dětí umístěných mimo biologickou rodinu podle statistických údajů poskytnutých norskými orgány Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí stoupá. Zatímco v České republice je podle informací tohoto úřadu stav dětí umístěných mimo rodinu v letech 2010 až 2013 podobný, tedy okolo čtyřiaadvaceti a půl tisíce, v Norsku je počet dětí v roce 2010 o sedmatřicet procent nižší než v České republice, kdežto v roce 2013 naopak o sedm a půl procenta vyšší.

Rozdíl mezi oběma zeměmi tak v roce 2013 představuje zejména podíl dětí v rodinách a v pěstounské nebo jiné formě péče. V Norsku je mnohem méně dětí v ústavní péči. Čísla se týkají všech dětí, které z jakýchkoli důvodů vychovává někdo jiný, než biologičtí rodiče, tedy i dětí v pěstounské péči u příbuzných.

Důvodná domněnka, že norské úřady dělají v některých ohledech nepochopitelné kroky, ale neznamená, že děti odebraly neoprávněně dle vlastních zákonů, nebo že by děti nebyly odebrané i v České republice. Také mlčení norských úřadů, které vytváří jistou nerovnováhu oproti smršti informací ze strany matky, neimplikuje žádné pochybení. Ochrana soukromí dětí je důležitá hodnota, kterou v Norsku nejen úřady, ale i média respektují.

Podle Zdeňka Kapitána, ředitele Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, vykazuje každý systém sociálně právní ochrany dětí nějakou míru patologie a tu je vždy třeba kritizovat. Se znalostmi, které o případu má, si myslí, že odebrání bylo legitimní: pro odebrání uvedly tamní úřady kromě zneužívání ještě mnoho dalších důvodů.

V tomto se jeho názor shoduje s ministryní práce a sociálních věcí, která se znalostí kauzy opatrně v médiích naznačuje, že děti byly odebrány oprávněně, a natvrdo řekla, že matka neříká celou pravdu. České úřady jsou pochopitelně vázány mlčenlivostí, tudíž nemohou sdělovat podrobnosti.

K dalšímu má ale Zdeněk Kapitán výhrady. Norsko podle něj v obecné rovině deklaruje, že je třeba biologickou rodinu podporovat, v tomto případě však nebylo dosud prokázáno, že by práce s rodinou byla dostatečná. Jeho úřad řešil v posledních pěti letech kromě Michalákových ještě jeden případ z Norska. Ten druhý probíhal za spolupráce rodiny s úřady a skončil navrácením dětí do rodiny a ukončením intervence Barnevernu.

Celkově se od roku 2010 na jeho úřad obrátilo pětadevadesát českých rodin ze zahraničí s žádostmi o pomoc. Odebrání se týkalo dvě stě osmi dětí, z toho sto osmdesát dětí bylo z Velké Británie, ostatní země pak na seznamu figurují v jednotkách případů. Vývoj případů je různý, některé skončily vrácením do rodiny, jiné pěstounskou péčí v širší rodině, další děti se vrátily do České republiky a některé byly adoptovány v cizích zemích.

Vytřískat politický kapitál
S ohledem na statistiky Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, ze kterých je patrné, že čeští občané mají největší problémy s odebíráním dětí ve Velké Británii, a že případ Evy Michalákové není rozhodně ojedinělý, je zarážející, jak se právě v norském případu angažuje celá řada politiků.

Dlouhodobě Jitka Chalánková (TOP 09) a Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL), nověji Petr Mach (Svobodní). Aktuálně vydali prohlášení čeští europoslanci v poslaneckém klubu Evropské lidové strany, ve kterém žádají českou vládu a další instituce, aby matce poskytly účinnou pomoc a vyvinuly nejvyšší diplomatické úsilí o řešení této otázky v bilaterálních jednání s norskou stranou. V prohlášení vyjádřili také hluboké rozhořčení nad postupem institucí Norského království.

K případu se vyslovil také Miloš Zeman s tím, že by mohl být povolán na konzultace český velvyslanec v Norsku. Jeho mluvčí Jiří Ovčáček napsal, že návrh europoslance Tomáše Zdechovského na vyhoštění velvyslankyně „není úplně špatný“. Prezident taktéž zrušil pozvání norské velvyslankyně na oslavy 28. října.

Nikdo se nemůže věnovat všem strastem světa a argument, proč děláte toto, když se nevěnujete tomuto, je vždy ošemetný. Nicméně kauza Evy Michalákové vykazuje celou řadu sporných bodů. Některé z nich shrnula ministryně Michaela Marksová v odpovědi na interpelaci poslankyně Jitky Chalánkové.

◾Rodina Michalákových včetně české větve rodiny se obrátila na Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí na podzim roku 2011. Ten okamžitě začal jednat s českým zastoupením v Norsku a zároveň vyzval rodinu k tomu, aby podala k příslušným orgánům oficiální návrhy buď na svěření bratrů do pěstounské péče tety, nebo na styk tety s těmi dětmi, nebo na styk dědečka s dětmi, což by jasně prokazovalo zájem biologické rodiny. Žádný takový návrh za celé čtyři roky rodina k norským orgánům nepodala. Tato neaktivita může norské orgány vést k domněnce, že širší biologická rodina prostě nemá o chlapce zájem.
◾Těm členům rodiny, kteří žijí v České republice, úřad opakovaně nabízel zajištění bezplatné právní pomoci pro řízení v Norsku - to se týká tety a dědečka. Za celé čtyři roky tuto pomoc nevyužili, to znamená právní pomoc, právník, který by jim tam v Norsku pomohl podat tyto návrhy na styk s nimi.
◾Rodinu úřad opakovaně vyzýval k tomu, aby kromě toho, že Barnevern kritizuje mediálně, využila normální standardní cesty a oficiálně si stěžovala na postup této organizace nadřízeným orgánům. Česká strana nemá žádné prokazatelné informace o tom, že by si paní Michaláková nebo její právní zástupci na postup Barnevernu oficiálně stěžovali.
◾Od samého začátku Úřad pro mezinárodněprávní ochranu nabízel rodině, že vůči norským orgánům poskytne záruky, že pokud chlapci budou převezeni do České republiky, budou tady mít zajištěný byt, služby, péči o děti atd., že úřad zajistí další doklady, které budou prostě garantovat pro Nory, že tady v České republice je všechno v pořádku. Teprve minulý měsíc rodina poprvé určila organizace, které by se tady o děti staraly, které by na ně dozíraly, včetně dětského lékaře.
Je vskutku překvapující, kolik úsilí věnují někteří politici a veřejně činné osoby pomoci rodině, která nevyužívá nabízené pomoci českého státu, standardních postupů a namísto toho kauzu medializuje. Vzhledem k tomu, že mají potřebné informace třeba i o jiných podobných případech a také o situaci rodin v nouzi v České republice, nelze si jejich angažmá vykládat jinak, než jako snahu získat politické body.

Jsou děti a děti
Co se zaujetí pro případ Michalákových velké části populace týká, dokážu je pochopit. Docela nedávno jsem se setkala s případem matky, která měla syna v dětském domově, protože měla problémy s bydlením. Sociálka jí dala jako podmínku, aby si pronajala vlastní byt, pak že jí syna vrátí.

Chlapec se v ústavu pokusil spáchat sebevraždu, dle sdělení matky ho jiné děti šikanovaly. Dostal se na psychiatrii a měl se vracet zpátky do ústavu, kam zoufale nechtěl.

Jeho matka se snažila vyřešit svou bytovou situaci a děsila se toho, že se jí to nepodaří dřív, než se její syn bude muset vrátit tam, kam tolik nechce. Bezmoc i vztek, které jsem cítila, se dají jen těžko popsat. Případ se odehrál v České republice.

Medializace případu by mu jen uškodila, stejně jako uškodila oběma chlapcům Michalákovým, o jejichž intimních záležitostech si čtou desetitisíce lidí. Boj, který se okolo nich strhl, se dostal za hranu novinářské etiky na obou stranách sporu.

Jakkoli dokážu pochopit, že chtěli autoři článků přesvědčit české čtenáře, zveřejňování detailů případu děti hrubě poškodilo. I to je důvod, proč jsme se v Deníku Referendum kromě několika komentářů případu do této chvíle nevěnovali. Za prostor, který jsme v této věci poskytli k vedení zaujaté kampaně europoslanci Zdechovskému, se chceme tímto našim čtenářům omluvit.

Emoce, které vzbuzuje třeba jen částečná znalost konkrétního případu, bývají mnohem silnější, než emoce, které pociťujeme při četbě statistik. To je zřejmě důvod proč se tolik lidí soustředí právě a jen na případ ženy, které neschází pomoc, již ovšem nevyužívá, jejíž případ je minimálně sporný, a nelze se o něm dozvědět víc, ani na něj mít vliv.

Přitom je tolik příležitostí, jak ovlivnit situaci tisíců dětí v České republice. Třeba tím, že budeme projevovat zájem o transformaci péče o ohrožené děti, nebo o situaci rodin na ubytovnách, či o stále neexistující koncepci sociálního bydlení. Naši pozornost si zaslouží i – a snad především – děti beze jména, jejichž rodiče nevytvořili mediální bouři.