Sborník z konference 8. a 9. 11. 2007 „Děti mezi ústavní výchovou a rodinou“ kterou pořádalo občanské sdružení Člověk hledá člověka, Katedra sociální práce FF UK v Praze, Nadace Terezy Maxové a Národní vzdělávací fond, o. p. s.
Hlavními přednášejícími byli biolog a psycholog Kevin Browne, vedoucí oddělení soudní a dětské psychologie na Liverpoolské univerzitě a Georgete Mulheirová, ředitelka organizace Children ́s High Level Group, která podporuje programy deinstitucionalizce v systémech ochrany dětí ve střední a východní Evropě.

Výše zmínění pozvaní přednášející (dále také autoři) na konferenci podrobně prezentovali desetibodový program deinstitucionalizace, již prakticky vyzkoušený v některých evropských zemích a v Súdánu. Vedle toho konference představila některé tuzemské inovativní programy poskytované organizacemi Střep o.s. (Věra Bechyňová), Triada, o.s. (Eva Rotreklová), Vzájemné soužití o.s. (Sri Kumar Viswanathan) a Člověk hledá člověka o.s. (Hana Pazlarová). Jeden referát přednesený Danielem Hovorkou z MPSV byl věnován současnému stavu péče o děti, zejména z hlediska právních úprav. Širší exkurz do problematiky lidských práv dětí, založený na zkušenostech z úřadu českého ombudsmana, nabídla účastníkům konference Anna Šabatová.
Nepříznivé účinky ústavní výchovy na děti popisuje odborná literatura už zhruba 60 let. Mezi průkopníky tohoto výzkumu patří i čeští psychologové Z. Matějček a J. Langmeier. Nové zahraniční práce, které se opírají o sledování elektrické aktivity a o jiné metody sledování mozkových funkcí, ukazují, že dětem vyrůstajícím v deprivačním prostředí funguje mozek jinak než dětem vyrůstajícím v rodinách. Jejich mozek je méně aktivní a v některých oblastech – zejména v temporální části mozkové kůry – ve srovnání s dětmi vychovávanými v rodinách doslova zakrňuje. Děti vyrůstající v ústavech mají špatnou schopnost vciťovat se do druhých lidí, neorientují se dobře v mezilidských vztazích, často neumějí řešit konflikty bez agresivity, mají nízké sebehodnocení, hůře se orientují v morálních normách a v hodnotových dilematech. Proto jsou „úspěšnými“ kandidáty na všechny myslitelné způsoby sociálního selhání od závislosti na drogách, přes kriminalitu, prostituci, neschopnost dosáhnout vyšších úrovní vzdělání, uplatnit se dobře na trhu práce, založit si vlastní funkční rodinu,
až po horší tělesné i duševní zdraví a celkově nižší kvalitu života.
Čím je dítě mladší, tím jsou tyto nepříznivé účinky ústavů silnější. Česká republika je stále na prvním místě v Evropě v počtu dětí ve věku od narození do 3 let umístěných v ústavech. Je to šest dětí z tisíce. Řada evropských zemí nemá v této věkové kategorii v ústavní výchově žádné děti. Ve všech typech ústavních zařízení vyrůstá nyní v ČR zhruba 20 000 dětí. Browne a Mulheirová zdůrazňovali, že každý den, který dítě stráví v ústavu, snižuje
jeho životní šance. Podle jejich názoru již tři měsíce strávené v ústavu tradičního typu představují pro malé děti trauma s dlouhodobými následky.
„Vinu“ za nepříznivé působení ústavů na děti nelze (podle autorů) svalovat na pracovníky ústavů. Ti často jednají s nejlepšími úmysly a vydávají mnoho sil na to, aby dětem kompenzovali nepřítomnost rodiny. Chyba je v systému, v tom, jak je péče organizovaná. Hlavní odpovědnost nese státní správa. Vysoké počty dětí v ústavní výchově korelují podle Brownových srovnávacích výzkumů s nedostatečným rozvojem sociálních a zdravotních služeb pro děti a rodiny v příslušných evropských zemích.
Deinstitucionalizační program (dále pro jednoduchost jen Program) nechce úplně zrušit všechny ústavy. Pro jistou malou část větších dětí se zvláštními potřebami, které nelze umístit do náhradních rodin, může být pobyt v ústavu prospěšný. Mělo by však jít o výjimečná řešení a ústavy by měly být malé – nanejvýše deset dětí v jednom zařízení, které se podobá bytu nebo rodinnému domu. Některá lůžková zařízení jsou potřebná pro okamžitou a krátkodobou pomoc ohroženým dětem; tato zařízení by však podle autorů měla být schopna přijmout s dítětem
i rodiče, pokud tento rodič dítě neohrožuje.
I když je dítě někdy nutné vzdálit z rodiny a umístit je jinam, mělo by být co nejdříve provedeno kvalifikované zhodnocení situace dítěte i rodiny a naplánování péče, zahrnující biologickou rodinu. Také všechny formy náhradní péče v rodinách by měly být vstřícné vůči rodinám biologickým. V ČR je pěstounská péče téměř totožná s adopcí v tom, že děti v ní zůstávají dlouhodobě a nemají kontakt s biologickou rodinou.
Autoři varovali před představou, že mezinárodní adopce je přijatelné a dobré řešení. Dítě při ní mění jazyk a kulturu, ztrácí možnost kontaktu s biologickou rodinou. V některých zemích je tento typ adopce spojen s korupcí, která sahá až do biologických rodin dětí. Pokud jde o mezinárodní adopce, je ČR zatím dosti zdrženlivá.
Hodnotící nástroje by měly být standardizované a měly by být používány zaškolenými profesionály, kteří pracují v týmech. V ČR žádný standardizovaný nástroj tohoto typu vyvinut nebyl a neužívá se. Hodnocení ponechané na libovůli jednotlivého pracovníka může dítě i rodinu poškozovat. Důvodem k návrhu na umístění dítěte mimo rodinu nesmí být chudoba rodiny a bytové poměry.
Deset kroků Programu je následujících:
1. Posilování reflexe problému. Všechny zainteresované subjekty (včetně státní správy) si musí dostatečně uvědomovat problém. Je třeba dosáhnout toho, aby všichni věděli o škodlivých účincích ústavní výchovy a aby měli dostatečné vědomí o tom, jak ústavní zařízení fungují. Vytvoření alternativních služeb nemusí vést k uzavření ústavu, pokud se nepodaří doslova „držet vrata ústavu zavřená“.
2. Ustanovení řídících orgánů procesu. Všechny zainteresované subjekty by se měly účastnit řízení procesu změny. Doporučuje se vytvořit dva orgány. Řídící výbor, který by se měl skládat z významných představitelů zainteresovaných subjektů a měl by být odpovědný za plán akce a měl by dohlížet na její realizaci.Výkonný tým by se měl skládat z profesionálů s různými specializacemi a měl by být odpovědný za uskutečnění plánů.
3. Provedení analýz na úrovni země, krajů nebo oblastí. U nás v ČR je patrně nejnižší možnost analýzy na stupni obcí s rozšířenou působností. Je třeba mít přehled o dětech v ústavech (a u každého dítěte znát údaje důležité pro rozhodování), o existujících službách, o personálu ve stávajících ústavech, a pokud je to možné i přehled o kvalitě péče v existujících ústavech. Jako indikátory kvality by se v našem prostředí daly využít Standardy kvality sociálních služeb, i když většina ústavních zařízení pro děti spadá do resortu zdravotnictví a školství. Rušení by mělo začínat u institucí, které mají nejméně kvalitní péči.
4. Provedení analýzy na úrovni ústavní instituce. Po výběru konkrétního ústavu je třeba shromáždit podrobné údaje o dětech a jejich rodinách, včetně informací o dosažitelnosti rodiny. Vedle toho je třeba zmapovat významné údaje o personálu a také o budově. Je třeba znát dynamiku přijímání a propouštění dětí.
5. Návrh systému alternativních služeb. Informace shromážděné podle předchozího bodu by měly postačovat k návrhu nových služeb. Minimálně by se mělo uvažovat o následujících službách:

• Preventivní služby
• Reintegrační služby a služby průběžně pomáhající rodinám
• Pěstounská péče a adoptivní péče
• Specializovaná rezidenční péče v malých domovech

Pokud možno všechny děti by měly být buď vráceny do biologických rodin, nebo umístěny v náhradních rodinách. Pro budovu by mělo být naplánováno jiné využití (denní centrum, azyl pro matky s dětmi či pro rodiny). Neměla by být užívána jako ústavní zařízení ani pro jinou klientelu. Personál ústavu může být po prověření zčásti využit jako poskytovatelé pěstounské péče. Někteří zaměstnanci toho však nemusí být schopni.
6. Plán přesunu zdrojů – finančních a lidských – do nové sítě služeb. Po analýze stávajících a v budoucnu nutných zdrojů je třeba naplánovat a zajistit přesun zdrojů na nové služby. Toto je u nás těžko představitelné bez přesunu všech ústavních zařízení do kompetence jednoho státního orgánu. Všechny finance plynoucí do provozu ústavu před transformací by měly být využity na provoz nového systému služeb, neměly by být „ušetřeny“. V prvních fázích přechodu je nutné počítat s tím, že potřeba personálních a finančních zdrojů bude o něco vyšší než dosud, po skončení transformace se sníží. Na dobu transformace je tedy třeba najít dodatečné zdroje.
7. Příprava a přemístění dětí. Umístění dětí musí probíhat s přednostním ohledem na jejich potřeby a s vědomím toho, že samotná změna prostředí je stres, a to i u vychovatelů. Zvláště zranitelné jsou děti se specifickými potřebami. Případní noví pracovníci se musejí napojit na dítě v dostatečné míře ještě v době, kdy je v ústavu. Snižování počtu klientů ústavu má probíhat postupně, pokud by k němu došlo v příliš krátké době, nebude možné věnovat dost pozornosti jednotlivým dětem. Formální záležitosti související s přechodem dítěte do jiného typu péče musejí být vyřízeny předtím, než dítě ústav opustí.
8. Příprava a přeškolení personálu. Někteří dosavadní zaměstnanci ústavu mohou s úspěchem projít výběrem a přeškolením a stát se pěstouny dětí, o které až dosud pečovali v ústavu. Proces výběru musí mít jasná pravidla a musí být transparentní. Protože nové služby mají být pro rodiny dosažitelné, musí se počítat s tím, že dosavadní zaměstnanci ústavu budou pracovat jinde, dojíždět za prací, případně budou muset zvažovat změnu bydliště. Komunikovat je třeba se všemi zaměstnanci, zvláště intenzivně s těmi, kteří se transformací cítí ohroženi. Těm zaměstnancům, kteří už dále nemohou nebo nechtějí s dětmi pracovat, je třeba pomáhat při hledání nové práce.
9. Logistická podpora. Je třeba postupovat podle časového harmonogramu, zpracovaného s ohledem na všechny klíčové faktory, což jsou: potřeby dětí, jejich připravenost na změnu, existence a zajištění nových služeb (zejména finančních a personálních zdrojů). Je nepřijatelné umísťovat děti do „čekacích stanic“ jakéhokoliv druhu;
dítě má jít rovnou tam, kde se dá předpokládat, že budou dlouhodobě zajištěny všechny jeho hlavní potřeby. Je nepřijatelné vystěhovávat nepřipravené děti z ústavu do nejistých nových podmínek jen proto, že k určitému datu bylo naplánováno uzavření ústavu.
10. Monitoring a hodnocení nového stavu. Dobrými indikátory úspěšně probíhajícího procesu jsou zdravotní stav dítěte a jeho psychický vývoj. Je třeba je monitorovat ještě před tím, než dítě ústav opustí a v pravidelných intervalech také potom. Pravidelně je třeba také hodnotit funkčnost rodiny vzhledem k dítěti, včetně přítomnosti rizikových faktorů. Doporučuje se provádět tato šetření tři měsíce po přemístění dítěte do nového prostředí a pak jednou za šest měsíců po další dva roky. Rodiny, které mají těžkosti, je třeba podpořit formou poradenství a terapie, jež mají být poskytovány přímo v domácnostech.

Ke stažení je jednak česká verze, tak jak byla prezentována na konferenci a také anglická, mnohem obsáhlejší verze.