PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2008
Když jsem začínal pracovat v oblasti náhradní rodinné péče (NRP), opravdu mě překvapilo, jak obrovský je rozdíl mezi pěstouny a osvojiteli. Abych se přiznal, dodnes mě to občas udiví a na řadu otázek týkajících se těchto rozdílů, stále nenacházím uspokojivou odpověď. Jednou z nich je otázka: Proč jevem předimenzování rodiny trpí především pěstouni, a ne osvojitelé?

Motivace k přijetí dítěte

Osobně se domnívám, že je to odlišnou povahou motivace k přijetí dítěte. Motivace osvojitelů bývá zpravidla přímočará - dlouhodobá nechtěná neplodnost. Nemohou počít dítě normálním způsobem, tak zkoušejí asistovanou reprodukci, když i tam utratí nekřesťanské peníze a furt nic, řeknou si - inu budiž, tak to dítě adoptujeme. To má řadu nežádoucích dopadů na dítě - od tendence zamlčovat okolí i jemu jeho původ, až po tlak na malý věk, jeho celkovou bezproblémovost a následné přetěžování způsobené nereálnými očekáváními adoptivních rodičů. Tyto sklony jsou celkem uniformní, dobře popsané, a tedy i dobře předvídatelné. Konec konců určují i samotnou formu NPR - osvojení. Neplodní žadatelé nemají sklony k pěstounství - chtějí dítě jaksi vlastnit a tomu je bližší osvojení.

Takto se však dostáváme k definici pěstouna jako někoho, kdo nelpí na tom být osvojitelem. To už samo o sobě je velmi vágní vymezení. Jinými slovy je pravděpodobné, že pěstouni budou představovat mnohem různorodější směs všelijakých motivací k NRP.

Laici obecně, zřejmě z naivity předpokládají, že jsou to ekonomické důvody – finanční podpora pěstounů formou odměny pěstouna a příspěvků na výživu dítěte. Avšak pozor, laici mají sklon vysvětlovat penězi každou motivaci, které nerozumějí. (Například ekonomickými důvody se operuje při zdůvodňování kněžského celibátu, i když tam je to bezesporu otázka především mocenská.) S ekonomickou motivací se pravda občas setkáme, přesto mezi pěstouny je tato motivace okrajová, a navíc má zpravidla podobu tlaku na úřady, aby dostali do péče třetí dítě, při jehož přijetí získávají nárok na plat pěstouna – tedy laicky řečeno dávky prudce narůstají. Pěstouni pak mohou zůstat doma, čímž mají vyřešené otázky se svou případnou nezaměstnaností.

U pěstounů však většinou dominuje motivace, které běžně lidi nerozumějí. Tou je touha po velké rodině. Stejně jako většina motivací i tato má genetický základ. Geny všech, kdo rodinu neměli či dokonce měli vůči ní odpor, v průběhu evoluce prostě vyhynuly. Stejně tak jako do pár let bez pokračování vyhynou všichni dnešní chroničtí singles. Evoluce si prostě oblíbila ty, kteří se rádi rozmnožují a mají rádi život. Nicméně geneticky nevysvětlíme sílu této motivace, kterou u pěstounů nacházíme. Tam musí být nějaká dodatečná motivace, která tuto potřebu zesiluje do té míry, že se pěstouni nebojí toho všeho, čeho se běžně lidé bojí - zdravotních potíží, etnického původu, případných nároků biologických rodičů ap.

Jak se měří síla motivace?

Abych vysvětlil, o čem hovořím, připomenu historku ze svého dětství. Doma jsme chovali prasata a cílem bylo vždy si vybrat takové prase, které nejrychleji přibývá na váze. Existuje neurekom pověr. Musí to být kanec nebo naopak svině, musí mít dlouhé štětiny, černé skvrny na těle ap. Jenže problém byl v tom, že tyto pověry v praxi moc nefungují. Táta však znal jednoho chovatele, který kdykoli s ním vybíral sele, poradil mu to, které bylo extrémně produktivní. Nebyla v tom žádná logika - někdy to bylo rezavé, jindy růžové sele, dlouhé či krátké štětiny ap. Táta proto na tohoto chlapíka naléhal, aby mu prozradil, jak to dělá, že vždy pozná to nejlepší sele. On mu nakonec řekl: "Víš, Frantino, já už jsem starý, tak ti to říct můžu. Já si vždy stoupnu ke korytu. Prasata jsou plachá stvoření, takže všechna utečou. Já pak čekám, které se přiblíží jako první a začne žrát i přesto, že jsem tady. U toho je hlad silnější než strach z člověka." Naprosto geniální psychologická poučka, aniž by tento pán kdy slyšel co o gradientu přiblížení a jiných složitých teoriích. I zde je hlad fyziologická, genetická potřeba, ale je otázka, proč je silnější než strach. Od té doby si táta vybíral jen ta selata, u kterých byl hlad silnější než zdravý rozum, protože v přírodních podmínkách tyto hladové nebojsy sní dravci.

Potřeba mít rodinu má též genetický základ, ale otázkou je, proč zrovna u pěstounů se projeví v tak silné touze mít velkou rodinu, že bývá silnější než obvyklý strach z případných problémů? Po pravdě řečeno nevím. Nebude tu tak jednoduchá odpověď jako neplodnost u osvojitelů.

Každý chléb má dvě kůrky. Tato potřeba je většinou požehnáním pro děti, jenže stejně tak stojí i za sklonem předimenzovávat pěstounské rodiny. Navíc po úspěších s prvními dětmi se dostavuje euforie a pocit nezničitelnosti: "My jsme schopni zvládnout jakékoli dítě." Tato dodatečná euforie zamlžuje schopnost zdravého posouzení vlastních rodičovských schopností či nosné kapacity dané rodiny.

Jaký je obvyklý scénář?

V praxi předimenzování vypadá následovně. Rodiče si postupně berou jedno dítě za druhým, někdy i vícero najednou. Ve vcelku konstantních časových intervalech si podávají na OSPODu žádost o další. Na tom vcelku není nic špatného, protože rodina problémy s dětmi nějak zvládá, a tak má pocit, že má ještě neomezenou kapacitu na další. Pak si vezme poslední dítě. Že to nakonec bude poslední dítě, zpravidla poznáme až pohledem zpět, retrospektivně. Protože teprve po přijetí se začnou dít věci. Toto poslední dítě je třeba jakž takž v pořádku, ale bohužel váže na sebe spoustu pozornosti rodičů, která před tím patřila dnes již předposlednímu dítěti. To odborně řečeno dekompenzuje. Lidově řečeno, začne dělat virval - vynucuje si pozornost, dělá scény pro každou blbinu, jejichž intenzita překračuje jakékoli rozumné meze. Vleklá krize pak zablokuje rodinný život na několik let. Pak se objeví volání: Babo, raď!

Proč nepomohou odborníci?

Bohužel nehrozí, že by nějaký šikovný psycholog tyto excesy dítěti "vymluvil". Jsou to totiž scény zoufalého dítěte, které je paralyzováno strachem, že opět přichází o rodiče. Tuto skrytou zranitelnost dítěte je těžké předem odhalit nějakým psychologickým vyšetřením, protože do přijetí posledního dítěte byla rodina stabilizovaná a spokojená. Z chování nasyceného člověka nemůžeme odvodit, jak se bude chovat, až bude hladový. Stejně tak z chování spokojeného dítěte nejde poznat, jak se bude chovat, až do rodiny přijde nový sourozenec a ono dostane méně pozornosti, než kolik potřebuje k stabilizaci svých raných traumat.

Tato situace je podobná jako u alkoholismu. Existuje čára, kdy z normálního konzumenta se stává nevratně a nadosmrti alkoholik, který i po vyléčení nesmí čuchnout ke špuntu. Kde přesně leží tato čára neví nikdo - ani dotyčný pijan ani lékaři. Kde ta čára u daného člověka ležela se vždy dozvídáme zpětně - poté, co byla překročena. Doporučení odborníků na tuto neznalost je prostá: "Pijte tak, abyste vždy byli v bezpečné vzdálenosti od této čáry. U Macochy si taky nestoupáte těsně ke kraji strže. Máte-li problémy s alkoholem, dejte si záležet, abyste ho nepili častěji než jednou týdně." Toto doporučení se hodnotí jako moudré, když věci dopadnou špatně, nebo se doktoři považují za zbytečné plašany, když věci dopadnou dobře.

Stejný druh doporučení mají i odborníci v NPR. Ani my nemáme nějaký jasný způsob, jak říci předem: "Tato rodina už toto další dítě nezvládne." Proto se hledají kritéria, jak minimalizovat rizika tak, aby pěstounská rodina byla v bezpečné vzdálenosti od zhroucení. Zhroucení má samozřejmě na všechny členy rodiny horší dopad, než kdyby se o přijetí dítěte vůbec nepokusili.

Když odborníci nechtějí dát pěstounům další dítě, jsou stejně jako u alkoholismu hodnoceni podle výsledku. Když to dopadne špatně, jsou jejich opatrnost a varování zpětně vnímaná jako moudrá. Když se náhodou nic nestane, tak jsou považováni za zbytečně upjaté, opatrnické či dokonce nepřející.

Obecně se dá říci, že přes společný cíl si žadatelé a odborníci moc nerozumějí. Je to zřejmě tím, že odborníci píší posudky, eventuálně rozhodují o osudech žadatelů a dětí, což je staví do ne rovné pozice. Kromě toho se setkávají a řeší právě ty neúspěšné případy. Dá se tedy říci, že se neustále hledá optimum, které leží někde mezi možná příliš opatrnými představami odborníků a nekritickými představami žadatelů na druhé straně.
Jak poznat, kdy je dětí dost?

Když pozorujeme dětské domovy rodinného typu, zjišťujeme, že i u osmi dětí na vychovatele vzniká jev, kdy děti vytvoří svou vlastní hierarchii, do které vychovatel nemůže proniknout, a vznikají dva světy - svět dětí a svět pro vychovatele. Vznik těchto klanů a part je známkou, že je pohromadě příliš dětí stejného věku. Toto soupeření o moc mezi vůdcem party a vedením domova je známkou, že i výchovné skupiny osmi dětí jsou příliš velké. Stejný jev ale občas vzniká i u vícepočetných pěstounských rodin a i zde definuje horní hranici počtu dětí. Tomu se dá zčásti předejít věkovými rozestupy mezi dětmi. Každopádně 6 - 8 dětí představuje strop i pro pěstounské rodiny.

Podobně je třeba dbát i na dobu od posledního přijetí dítěte. V přírodních podmínkách, na které je člověk evolučně a geneticky nastaven, mají ženy děti v rozestupech okolo 4 let. I když se tento interval v civilizovaných rozestupech poněkud snižuje, přesto by neměl ani v NRP klesnout pod dva roky. Každé nové dítě by se mělo adaptovat minimálně dva roky, než rodina začne rozjíždět další kolo žádostí. Bohužel nezřídka se setkáváme s tím, že rodiny žádají po roce. Dokonce jsem viděl, že matka čtyřměsíčního kojence žádala o přijetí dalšího dítěte. To je opravdu názorná ukázka, jak motivace mít velkou rodinu se může míjet zdravým rozumem a je úkolem odborníků a úřadů ji nekompromisně brzdit.

Další varovnou známkou je citová labilita některého z dětí - ne nutně posledně přijatého. Právě tuto labilitu mají pěstouni sklon zakrývat, disimulovat, popř. bagatelizovat. Psychika dětí, které prošly ústavy, připomíná totiž často minové pole - kdykoli, bez výstrahy může dojít k výbuchu a nečekané dekompenzaci. Tedy přehlížení varovných známek má asi tolik logiky jako vypínání ochranných obvodů v Černobylu.

Co by měli rodiče udělat, aby je tento problém nepostihl?

Stejně jako v jiných oblastech psychologie doporučuji kontaktovat větší počet odborníků a z jejich názorů si sestavit průnik, v čem se shodují, a na jeho základě udělat odpovědné rozhodnutí. Naopak není dobré účelově bloumat od jednoho odborníka k druhému, dokud nenaleznu toho, který mi řekne to, co chci slyšet. Cílem je najít shodu pomyslného konsorcia odborníků - ne si účelově podpořit názor, po čem možná jen nezdravě toužím.

Převzato z http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/predimenzovani.htm