O prázdninách do Občanského sdružení Rozum a Cit přišel dopis od dívky z děckého domova, toužící po tom najít rodinu, ve které by mohla být šťastná. Sdružení dostalo souhlas se zveřejněním a proto si její příběh a přání můžete přečíst i Vy.

-------------------------------

Dobrý den.

Zatím jsem ještě 17 letá holka, ale bohužel 9.řijna už budu 18 letá holka. A mým největším přáním je mít rodinu, žit v rodině.

Teď od dubna tohoto roku žiju v klokánku. Už při vstupním psychologickým vyšetření v klokánku jsme se s pani psycholožkou bavily o tom, že bych chtěla pěstounskou rodinu. Pani psycholožka pak říkala, že se zeptá sociální pracovnice na pěstounskou péči pro mě a pak za mnou ještě přijde a řekne mi.

Byla jsem strašně překvapena, že vůbec neříkala něco jako, že by to nešlo.

Na druhou stranu jsem byla moc ráda, že jsem v klokánku. Pani psycholožka na mě asi tenkrát zapomněla, protože už za mnou nepřišla. V tu dobu jsem si myslela, že jsem "zachráněná" v klokánku, a že to je moje nová rodina. A tak jsem to nějak neřešila.

Mám klokánek ráda, jenže ani klokánek mi nemůže nahradit rodinu.

Asi před dvěma, třemi týdny jsem byla za pani řiditelkou našeho klokánku.

Poprosila jsem ji, že bych si moc přála rodinu. Byla na mě hodná a vyprávěla mi o jedné 17 leté černošské holčičce, která byla taky v klokánku a do pěstounský péče si jí i v 17 vzala nějaká rodina. Řekla že to zkusí zařídit, že by to taky mohlo vyjít ... Jenže nakonec zjistila, že ona sama, ani lidé, s nimiž o mé situaci mluvila, o nikom nevědí.

Už jsem bohužel zjistila, že v České republice jde si vzít děti do pěstounské péče jen do 18 let. A po 18 roku můžou zůstat, když studuji.

Víte možná budu za pár měsíců podle zákona dospělá, ale myslím, že v 18 jsem pořád ještě tak trochu dítě a potřebuju, aby se o mně někdo staral.

Nemyslím to tak že by dělal všechno za mě, ale potřebuju blízkost dospělých, protože potřebuju cítit nějakou jistotu a bezpečí. Teď jsme teprve dokončila druhý ročník střední školy, dva mě ještě čekají a ráda bych potom šla i na vysokou školu, a to je ještě spoustu let, kdy… Já bych o sobě sama řekla, že v sobě mám pořád tu dětskou nevinnost. Často jsem radši v blízkosti klokaní tety, protože mi moc chybí jistota a pocit bezpečí, který dětem dává rodina a to že někam patří. Přesto se snažím, mám už přes půl roku brigádu v „mekáči“, na vysvědčení jsem měla nejhůř trojky, v klokánku se snažím pomáhat, ráda si hraju s malými dětmi, i paní řiditelka mě chválila.

Lidé si moc neuvědomují, že i velké děti touží po rodině, bezpečí, jistotě a lásce. Málokdo si umí představit, jak často si připomínám, o co jsem přišla, když sleduju všední život jiných lidí, dítě, které objímá maminku, chytá se táty nebo se drží rukou obou rodičů a přeskakuje kaluže. Vždycky si přeju, abych se mohla vrátit zpátky na začátek a všechno změnit. Ale vím, že všechen ten čas vrátit už nejde.

Vím, že já už do 18 let nemám moc času, přesto Vám píšu, protože mít rodinu je moje největší přání. A pokud pro to, abych ji získala neudělám opravdu všechno budu si to vyčítat celý život. Myslím že když si opravdu něco přejeme měli bychom pro to udělat, zkusit udělat opravdu všechno.

Vím, že je to vzhledem k mému věku moc složité. Ale přesto Vás chci poprosit o pomoc, jestli je jakákoliv jen malinká naděje na pěstounskou rodinu udělám všechno co bude potřeba. A jestli je nějaký další, jiný způsob jak se můžu dostat do nějaké rodiny, moc Vás prosím o radu a pomoc. Zkusím cokoliv.

Nikdy nepřestanu být přesvědčená, že děti jsou dostatečně tvárné, aby dokázaly překonat své utrpení, když k tomu dostanou šanci. Vím, že bych byla ta nejšťastnější holka na světě, kdybych někam patřila a měla lidi, kteří mě mají rádi. Vím, že bych jim chtěla dělat každý den radost a každého dne bych si vážila.

Mockrát děkuji, M.

---------------------

Převzato z http://www.rozumacit.cz/obcanske-sdruzeni/aktuality/2012-09-03/jak-se-do...