Rozhovor s Alenou Konečnou, maminkou,náhradní maminkou, autorkou knihy Nesviť mi do repráku.
Mnozí z vás četli její knihu Nesviť mi do repráku. Je jednou z nás. Je náhradní
mámou. Pojďte se seznámit s Alenou Konečnou a její rodinou.

Mohla byste nám prosím představit stručně vaší rodinu? Muž, děti, zvířata a jiné…

Dobry den, předem zdravím čtenáře Vašeho zpravodaje. Naše rodina Konečných je
téměř nekonečná. Máme dva dospěláky, osm dětí, jak se říká pět bio a tři v náhradce a k tomu smečku zvířátek. Psy, koně, kočky, hady, ještěrky, ptáky, želvu...Jeden náš kamarád-šprýmař to shrnul slovy: Jak si člověk zvykne na pravidelný přísun dětí, je těžké s tím přestat... Pěstounství je nakažlivé a návykové, takže se těšíme, až Krajský úřad vyhoví naší žádosti o další děťátko.

Jaká byla vaše cesta k náhradnímu rodičovství?

Ta právě souvisela s nakažlivostí pěstounství. Měli jsme přátele- pěstouny a výborné lidičky- a líbil se nám jejich přístup k životu a dětem vůbec. A měli jsme možnost poznat, že děti z ústavu nejsou žádní E.T., kterých je třeba se bát. Ale obyčejné děti, kterým je třeba pomoct. Když jsme toto pochopili, modlili jsme se za nové rodiče, za více rodičů pro opuštěné děti, až nám došlo, že pro to můžeme udělat i více. Problém byl, že jsme si pro to nepřišli moc dobří a připraveni. Ale pak nám došlo, že lépe dítěti v obyčejné rodině než v nejlepším ústavu a tak jsme šli do toho.

Jste v kontaktu s jinými náhradními rodiči? Zjistila jste někdy, že obdobné problémy prožívají i jiní rodiče?

Ano, udržujeme kontakty s více náhradními rodinami. Provozujeme neziskovku na podporu NRP, jejíž činnost spočívá právě ve sdílení problémů s jinými rodiči a provozování jezdeckého oddílu pro děti z těchto rodin.

Kde se zrodila myšlenka napsat knihu?

Myšlenka vznikla jako kompenzace mého vnitřního přetlaku při prožívání potíží s přijetím naší první pěstounské dcery. Pocity selhání, zoufalství, které se zrodily z paradoxu obětavosti a lásky...Denisku jsme dostali jako dítě se srdeční vadou, poruchou imunity a středně těžkou mentální retardací, přičemž poslední fakt nám nebyl sdělen. Mysleli jsme si, že vychováváme mentálně normální dítě a nerozuměli tomu, proč se chová, mírně řečeno, nestandardně. Lékaři nás ubezpečovali, že je v pořádku a vše dožene. A to nás hnalo do stále větší snahy a vyčítání si potíží, hledání chyb na sobě, až po naše úplné vyčerpání, bez většího efektu na Denisky proměnu. Kdosi to výstižně popsal, že přijetí postiženého dítěte je jako když jedete na dovolenou do Itálie, máte zbalené plavky, krém na opalování a těšíte se na moře a slunce...a letadlo vás vyklopí na Severním pólu. Nejde o to, ze Severní pól je horší místo než Itálie. Ale že na to nejste připraveni, jste frustrovaní ze změny plánu a nesplnění vašich představ. Nemáte vše potřebné a musíte se teď honem adaptovat na drsnější podmínky. A to je záhul pro celou rodinu.
Také mě mrzelo, že si širší veřejnost často myslí, že pěstouni jsou hrdinové, jakýsi nadlidi, co potíže s dětmi zvládají levou zadní.
Knihou jsem jim chtěla ukázat, že jsme obyčejní lidé, kteří musí též bojovat a učit se růst v sebezapření. Něco nás to stojí. Nejsme hrdinové od přírody. A ti, kteří se jimi stali, něco tomu museli obětovat.

Jaké máte ohlasy od čtenářů? Téma postiženého dítěte v náhradní rodinné péči nepatří k těm častým…

Od českých čtenářů moc ohlasy nemám. Sem tam, úplně výjimečně, spíše od přátel, co si knihu přečetli a sdělili mi své dojmy. Od zahraničních čtenářů (kniha vyšla nedávno v angličtině v nakladatelství AutorHouse
http://denca.eu/en-deni.html ) mnohem více.

Chystáte nějakou další knihu?

Ano, napsala jsem ještě jednu knihu. Ale ta existuje zatím jen na našich rodinných stránkách http://denca.eu/deni.html a nepodařilo se mi pro ni najít nakladatele. Ta je příběhem našeho stěhování z Prahy na vesnici, kdy jsme se ocitli během pár dní ve zcela jiném prostředí a museli se přerodit z měšťáků na vesničany. Občas přispívám i do časopisu Život Víry krátkými fejetony. V hlavě nosím spousty plánů a námětů, ale od jejich zpracování mě odrazuje nezájem a nespolupráce s českými nakladateli.

Máte, v rámci péče o tak velkou rodinu, čas na nějaké své koníčky? Máte čas nějak odpočívat?

Mám naprosto úžasné a pracovité děti i manžela (který má práci doma, což spoustu věcí usnadňuje) a tak můžu říct, že má práce je i koníčkem. Dělám vše moc ráda a baví mě to. Ať už to je vaření, praní či kydání hnoje a vyjížďky na koních s dětmi do přírody. O to víc, že mám vždy kolem sebe spoustu pomocníků!!!!Děkuji Bohu za tento čas, a když se mi chce brblat, vzpomenu si na naše prababičky, které měly kupu dětí a podmínky naprosto jiné. Robotu od pondělí do soboty, plíny máchaly v potoce, Radost mi přináší i naše zvířata, nejvíc koně. Tato svobodomilná a upřímná zvířata umí člověka vždy pozvednout, načerpat, ale i napomenout, když něco dělá špatně. Potěšením je mi i vidět na koncertech naše děti, které hrají pod vedením manžela v naší rodinné kapele Sala Maka Sinkis. Zpívají a hrají na spoustu nástrojů - klavír, trubky, saxofon, lesni roh...Deniska má absolutní sluch a je to naše velká zpěvačka. Dožene k slzám i starý rockery.
Můžete je vidět na Youtube:
http://www.youtube.com/user/SalaMakaSinkis/videos.
Je úžasné vidět, jak děti, o které nikdo nestál, excelují na pódiu a sklízejí potlesk. Moc jim to přeji a moje mateřské srdce se tetelí. To je pro mě lepší odpočinek než ležet na lehátku na pláži s kafíčkem a časopisem bulváru.

A nějakou tečku na závěr?

"Je lepší mířit ke hvězdám a minout, než do hnoje a trefit se."

Vše, co by nyní bylo vyřčeno, by znělo jako klišé nebo jako „nic“. Přejeme rodině Konečných do budoucna na jejich společné cestě jen to nej, nej, nej. A nám
všem, aby se čeští vydavatelé chytili za nos a dopřáli nám další „přírůstek“ do rodiny knížek od Aleny Konečné.

Zpravodaj ANR ČR 9/2012
Datum: 30. září 2012

--------------------------

Ukázka z knihy „Nesviť mi do repráku“

Stojím u nemocného, spícího dítěte, rukama se ho jemně dotýkám, cítím, jak sálá. Přepadá mě únava, koukám kamsi skrz ně, přesto nemůžu nevidět pulzující tep na krku, zpocené vlasy a těžké, rychlé oddechování. Má tohle všecko cenu? Myšlenky začínají vířit jako poletující sněhové vločky, připadám si, jako bych je sledovala za oknem. Víří ve tmě a není jasné, zda padají dolů anebo stoupají na horu. V tom reji je něco uklidňujícího, ne však smysluplného. A únava je jako houstnoucí tma, se kterou vločky kontrastují. Jak se to dá vydržet? Kde vzít sílu? Nadhled? Hřeju si ruce o dítě splavené horečkou, zima mě prostupuje. Dívám se na bílý obličej, z otevřené pusy vytékají sliny na polštář. Co cítím? Strach, lítost, zoufalství, odpor, nenávist, lásku? Vločky se znova dostávají
do viru emoci. Jak drsně se ve mně otvírají Pandořiny skříňky — staré rány, vštípené předsudky. Syrová konfrontace se sebou samotnou, něco, co by člověk o sobě rád nevěděl. Taková je tahle chumelenice.

Všechno to vlastně začalo koukáním na televizi. Sledovala jsem dokument o dětech z dětského domova.
Náhodou.
A nějak to se mnou pohnulo. Nikdy dřív jsem o tom tak nepřemýšlela a teď mi tekly slzy jak staré želvě a srdce mi mohlo puknout nad tou nespravedlností páchanou na těch, kteří byli stvořeni pro maminu pusu na dobrou noc a tátovo výchovné plácnutí, a místo toho dostanou erární pyžamo a vštípenou beznaděj.
Hrůza.
A už jsem se toho pocitu nezbavila.
Nikdy.

U večeře jsem dokument líčila manželovi a svorně jsme si zaplakali nad osudy nebohých dítek a shodli se na tom, jaká je to škoda, že není víc lidí ochotných takové děti přijmout do svých rodin. Jednotně jsme též naznali, že my se, Bohu žel, na takovou oběť nehodíme a rozhodně bychom to nezvládli. To jsou, panečku,
jiní rodiče. Trpělivost a laskavost sama, svatozář nad hlavou je téměř hmatatelná.
Ne, to my určitě ne. Nám lezou na nervy vlastní děti, natož cizí.
Je nad slunce jasné, že tohle by Pan Bůh po nás nechtěl. Musíme se modlit, aby bylo víc rodičů vhodných pro opuštěné děti. Probuzené svědomí bylo ukolébáno a mohlo jit v klidu spát.

Přesně za týden se to stalo.

Manžel uviděl v tramvaji leták Sdružení pěstounských rodin s nápisem
DĚTI HLEDAJI RODIČE
Přišel domů a řekl:
„Mámo, co když přeci jen hledají nás?“