"Neděláme to pro naše pocity, ale pro pocity těch dětí.", říkají v rozhovoru manželé Schneebergerovi z Těrlicka, pěstouni na přechodnou dobu

Jak jste se k pěstounské péči na přechodnou dobu (PPPD) dostali?
Co bylo podnětem, motivací?

Možná bych nejdříve odpověděl na druhou otázku tohoto bloku. Obecně asi mám trochu altruistické sklony. Pracuji již 30 let jako profesionální hasič, jsem více než 160násobný dárce krevních derivátů atd. Ale hlavně jsme s manželkou již dávno chtěli vlastnit malý domek. A to hlavně kvůli našim dětem. Jenže se to nepodařilo, když byly malé, až nyní jsme postavili domek v Těrlicku, v nádherném prostředí nad Těrlickou přehradou, obklopeni lesem a zelení. Dcera už žije sama a syn už odchod také avizuje.
Manželka, do té doby pracující, si po přestěhování přála najít práci v místě bydliště, což vzhledem k velikosti obce Těrlicko nebylo možné. A také musím zdůraznit, že se zajímám o všechny nové a hlavně nevyzkoušené příležitosti. No a v tuto dobu, někdy na konci roku 2011, jsem zaslechl v rádiu zprávu o změnách v pěstounské péči, a zejména o institutu pěstounské péče na přechodnou dobu se všemi jejími aspekty. Co k tomu více dodat, sešlo se hned několik faktorů pro naše rozhodnutí stát se pěstouny na přechodnou dobu.

Jaká byla vase příprava na PPPD, byla dostatečná?

Přípravu nám zajišťovala Asociace náhradních rodin ČR se slovenskými školiteli Štefanem Š. a Marikou K. Školení bylo vedeno velmi profesionálně. Zajímavé bylo celé pojetí přípravy formou interaktivních cvičení. Zejména navozování reálných pocitů dětí odtržených od svých rodin. A samozřejmě jejich možné, zejména negativní reakce. Méně jsme se však zabývali úplně malými dětmi, se kterými se v naší praxi zatím setkáváme. Proto jsme zatím neshledali žádné nesrovnalosti mezi přípravou a našimi dosavadními zkušenostmi. Právě u malých miminek by bylo žádoucí upozornit a připravit budoucí pěstouny na spánkový deficit, noční pláč a na jiný režim dne. Na začátku platnosti novely 359/1999 jsme se setkali s chaosem na úřadu práce souvisejícím se změnami a u nás ještě kombinací stávající verze a novely.

Jak probíhala doba s „vaším“ dítětem?

Naše první miminko byl chlapeček nalezený v babyboxu, domů jsme si ho přivezli den před Štědrým dnem jako poslední dáreček pod stromek. Vrátili jsme se ve výchově o několik let zpátky, o chlapečka jsme se od začátku starali jako o naše děti, jen jsme museli chvíli vzpomínat jak na to. A zvyknout si na to noční vstávání. Mně jako hasiči to nevadí, manželka se s tím trochu potýkala. Ale už jsme si zvykli. Žádný zásadní problém jsme nemuseli řešit, snad jen, že chlapeček byl „nepopsaný list“ bez identity, což zbytečně prodloužilo dobu strávenou u nás (skoro 6 měsíců). Nyní již je u svých náhradních rodičů a vše probíhá standardně.

Co jste potřebovali v období, kdy u vás dítě bylo?
Měli jste možnost podpůrné služby?
Co za pomoc, radu a od koho jste potřebovali, využili? Co vám chybělo?

U takto malých a zdravých dětí je to podobné jako s našimi dětmi kdysi dávno. Jiné to bude samozřejmě u dětí s nějakým syndromem závislosti apod. Paní doktorka nám vycházela vstříc i bez toho, že chlapeček dlouho neměl rodný list, průkaz pojištěnce atd. Hlavně jsme čerpali ze zkušeností ostatních pěstounů naší skupinové přípravy. S těmi jsme v kontaktu přes sdílený mail, osobní maily, telefony a společné návštěvy a setkání. Vlastně již máme utvořený takový náš neoficiální klub.
Překvapuje nás zatím malý zájem sociálních pracovníků odpovědných za děti, o které pečujeme. Naopak pracovníci OSPOD jsou s námi v kontaktu už proto, že s nimi máme podepsanou dohodu. Nabídka podpůrných služeb a školení, která musíme absolvovat, je zatím nulová. Také to připisujeme rozjezdu systému, a tak věříme, že se to časem zlepší.

Co na to vaše okolí, vlastní děti, známí?

Okolí a známé vlastně nějak neřešíme, hodně známých to ještě ani neví a ani nemáme zájem se nějak „předvádět“. Děti to naše poslání začínají pomalu „chápat“, zejména syn, když musí někdy v noci poslouchat pláč. Už jsme si zvykli reagovat na opakující se argument některých lidí, že by nemohli to dítě později opustit. Na to odpovídáme, že to neděláme pro naše pocity, ale pro pocity těch dětí.

V čem byla podle vás ve vašem konkrétním případě doba v PPPD strávená pro dítě přínosem?

Vezmu za příklad naše první dvě děti a asi to tak bude u většiny dětí stejné. Jejich první cesta z porodnice nebo babyboxu nevedla do kojeneckého ústavu, ale do milující rodiny se vším, co taková rodina může těmto miminkům poskytnout. To jim ale nemůže v žádném případě poskytnout kojenecký ústav. Tam těmto miminkům nemohou být připravené každou minutu 24 hodin ve dne v noci dvě nebo čtyři ruce najednou.

Jak probíhalo předání dítěte?
Bylo to pro vás těžké, v jakém smyslu?

Harmonogram předání chlapečka jsme sestavili my, tak jak se nám to zdálo nejlepší. První den jsme se seznámili s jeho náhradními rodiči za asistence sociálních pracovnic v neutrálním prostředí. Pak jsme vyslyšeli přání rodičů a jeli jsme k nám, kde jsme jim chlapečka ukázali. Když jsem viděl jejich reakci, ještě teď mám husí kůži po celém těle. Každému bych přál vidět reakci manželů, kteří nemohou mít vlastní dítě, po kterém již tak dlouhou dobu touží. Stáli nad postýlkou, drželi se za ruce a společně plakali. Kdyby to bylo možné, ihned by si chlapečka odvezli domů. Proto bylo dobře, že jsme se předem domluvili na celém postupu předávání. Pak asi za dva dny přijeli k nám na 48 hodin a za další dva dny jsme jeli my k nim, také na 48 hodin. Takže celé předávání probíhalo cca týden. Myslíme si, že to bylo vyvážené a pro všechny zúčastněné přínosné. Protože to máme s manželkou dobře nastavené, neměli jsme s předáním žádné problémy. Samozřejmě manželce ukápla slzička, zejména když nová maminka asi po dvou dnech napsala e-mail psaný jakoby chlapečkem se závěrem „…mám vás rád a vzpomínám na vás“. Samozřejmě se budeme i nadále navštěvovat, což se také už stalo.

Máte v současné době další dítě v PPPD, event. se na další těšíte, nebo již ne?

Měli jsme přesně 3 týdny psychohygienické volno. Potřebovali jsme si to trochu srovnat v hlavě a zejména manželka dohonit nějaké resty u lékařů. Nyní už ale plníme dále naše poslání, protože máme třetí týden v péči holčičku. A potvrzuje se to, co jsem si vždycky myslel. Na chlapečka sice vzpomínáme, ale intenzita oslabuje. No a já jsem se přihlásil do kurzu, kde mne Štefan Š. a Marika K. budou připravovat na práci lektora pro budoucí zájemce o PPPD.

Mohli byste na závěr vzkázat něco těm, kteří třeba jen trochu uvažují o tom stát se pěstouny na přechodnou dobu?

Případným zájemcům stát se pěstouny na přechodnou dobu bychom rádi vzkázali, že je to nádherné poslání. Poslání vyžadující plné nasazení 24 hodin denně a zároveň nesmírně odpovědné. Hodně náročné je zejména několikanásobné noční vstávání k plačícímu miminku, které naruší dosavadní zaběhnutý klidový režim. Je potřeba najít shodu se všemi členy dotčené domácnosti, zejména s ohledem na věk svých biologických dětí. Na druhou stranu zajistíte dětem zdravý vývoj v přirozeném prostředí, tak jak jste ho kdysi zajistili svým vlastním dětem. Takže vlastně nic nového.

-----------------------
VZD, o.s., červenec 2013