Alena Rejsová, pěstounka

Před chvílí jsem se vrátila na hotelový pokoj za série lázeňských procedur. Kdo nezažil, asi nepochopí, jak je to nádherné, když o vás někdo pečuje, balí vás do nahřáté osušky a následně přikrývá huňatou dekou a ukládá na odpočinkové lehátko. Všechny sestřičky jsou milé a ochotné a já si tento luxus plně užívám. Zároveň si uvědomuji, že je to poprvé za poslední čtyři roky co jsem si tento pobyt mohla díky své dceři dopřát.

Před čtyřmi lety jsem se totiž stala náhradní maminkou a bylo a je spíš na mně pečovat o druhé - tedy o děti. Je to krásné dát dětem domov, když o ten svůj přišly, ale je to někdy i velice vyčerpávající a mé vlastní potřeby ustupovaly do pozadí.
Často dostávám otázku „proč ses na to dala? “nebo „co Tě k tomu vedlo?“ A já ani po čtyřech letech nějak nedokážu jasně odpovědět. Těch odpovědí je víc.

Vychovala jsem téměř sama tři děti, bavilo mě starat se o ně, sledovat, jak rostou, radovat se z jejich úspěchů a konejšit je, když se jim zrovna nedařilo. Ta péče o ně mě naplňovala a dávala smysl mému životu. Trochu jsem se bála okamžiku, kdy odrostou a má péče jim bude na obtíž.

Má kamarádka je pěstounkou, takže jsem věděla o možnosti pěstounkou se stát, ale touto myšlenkou jsem se vůbec nezaobírala. Až v době, kdy se mé děti začaly osamostatňovat, začala jsem se o pěstounství zajímat stále víc. A jednoho dne „to“ přišlo, zastavila jsem se na sociálce a vyzvedla si papíry. Doma jsme si s dětmi sedli a začali je vyplňovat. Zpočátku jsme se u toho docela bavili, ale s každou další otázkou nám docházelo, že to vlastně legrace není. Mluvili jsme o tom, jak se asi ty děti do dětských domovů vlastně dostaly a proč? Jak se tam cítí, po čem se jim stýská a jaká jsou asi jejich přání. A najednou se mé důvody změnily. Přestalo to být o tom, že bych zase chtěla mít doma malé děti a starat se o ně, ale že bych chtěla dát domov a lásku právě těmto dětem, které o toto všechno přišly. Přála jsem si děti co nejmenší, aby neměly moc špatných vzpomínek, rychle si zvykly a žily u nás šťastně a spokojeně. Tehdy mi vůbec nedošlo, že každý ten drobeček, který se v dětském domově ocitne, nějaké špatné vzpomínky má a navíc si nese zklamání a odmítnutí vlastní rodinou. Nerozumí tomu, proč už není s mámou a tátou, stýská se mu a neumí se s tím nijak vypořádat.

Po absolvování všech potřebných vyšetření jsem přišla na úřad s vyplněnou žádostí. Paní se na mě dívala dost nedůvěřivě, jsem rozvedená, tudíž kolonka partnera zůstala nevyplněna. Po krátkém rozhovoru ale mou žádost přijala s tím, že mi zavolá a přijede se k nám podívat. A tak se i stalo. Pak už jsem jen čekala na pozvánku k přípravě. Měla jsem štěstí, protože se zrovna jeden přípravný cyklus rozjížděl, zařadili mě do něj a já jsem nemusela čekat půl roku na další. Příprava byla pro mě velice zajímavá. Besedy s pěstouny, různá cvičení, přednášky, všechno jsem to hltala a stále víc se těšila na den, kdy si domů přivezu dětičky. Po skončení přípravy zbývalo počkat na potvrzení, zda mou žádost schválí. Stalo se tak v listopadu 2007! Od chvíle, kdy mi domů přišlo potvrzení, že jsem oprávněna stát se pěstounkou, jsem pravidelně volala na krajský úřad a vyptávala se, jestli se někde neobjevily děti, které by u nás našly domov. Zdálo se mi to jako věčnost, ale dočkala jsem se.

V polovině června 2008 jsem jela poprvé navštívit děti, které se brzy staly novými členy naší rodiny. Holčičce bylo 7 let a chlapci byly 4 roky. Překvapilo mě, jak brzy jsme se všichni sžili. Chlapec byl vzdorovitější povahy a nějaký čas mi trvalo, než jsem přišla na to, jak nastavit hranice a dbát na jejich dodržování. Po 18 měsících se nám vše tak pěkně zaběhlo, že jsem cítila možnost i odhodlání přijmout další dítě a požádala o něj. Pozvali si mě s dětmi na konzultaci, aby paní psycholožka posoudila, jestli jsou děti připravené přijmout „sourozence“. Netušila jsem, co nás čeká, ale s dětmi jsem si hodně povídala o příchodu dalšího dítěte a o tom, jak a co se asi změní. Snad i proto paní psycholožka usoudila, že nemusíme na nic čekat a já jsem začala opět pravidelně telefonovat. V březnu 2010 jsme se dočkali a poprvé vyrazili do dětského domova navštívit chlapečka, který se u nás 1. dubna začal zabydlovat. Když jsem je všechny tři viděla pohromadě, cítila jsem se šťastně a plná energie. Přestěhovala jsem děti do většího pokoje, dokoupila skříňky, oblečení a zdálo se, že jsme všichni spokojeni. Bohužel to tak ale nebylo.

Chlapec, který k nám přišel jako poslední, je totiž stejně starý jako chlapec, který u nás už 2 roky domov měl a najednou se cítil ohrožený, moc na nového „bráchu“ žárlil. Odmítal mu půjčovat hračky, napadal ho, jeho chování se hodně zhoršilo. Najednou byl atmosféra u nás stále napjatá. Kluci se denně prali, hádali, vztekali a já přestávala věřit, že to ustojím. Ale díky pracovníkům o. s. Amalthea, kteří dokážou vždy poradit, a klíčovému pracovníku, který k nám pravidelně dojížděl, se situace začala zlepšovat. Po půl roce se začali kluci snášet a teď po dvou letech táhnou dokonce za jeden provaz. Samozřejmě že i teď se dokážou poprat a vynadat si, ale v kolektivu a ve škole drží při sobě. Pevně věřím, že jim to vydrží i do budoucna a budou si téměř opravdovými bratry. Je to prima pocit vidět, jak se děti sžívají a učí se vzájemné toleranci.

Neumím si představit, že by mě jiná práce tolik naplňovala.