Rozhovor s Romanem Langerem, místopředsedou Nová rodina, o.s.
Ohrožené děti - zamyšlení předsedkyně Nová rodina, o.s. Markéty Langerové

Převzato ze Zpravodaje Asociace náhradních rodin ČR 6/2012

-------------------------------------------------------
Rozhovor s Romanem Langerem,
místopředsedou občanského sdružení Nová rodina, pěstounským tatínkem, motorkářem........

Kdyby ses měl představit našim čtenářům, čím jsi, co tě zajímá a čím se zabýváš, co bys o sobě napsal?

Jsem „obrněný Valach“ – před časem jsem se dostal do Brna z Valašska. Ač původně strojař, teď jsem tiskař a živí mne reklama. To by mne asi před deseti lety nenapadlo. Vždycky mne hodně bavil motorsport. Ono, když vyrůstáte u trati Barum rally, tak to snad ani jinak nejde. Tady v Brně jsem se zase přiženil na konec cílové rovinky starého brněnského okruhu. Místo ze kterého dýchá nejslavnější historie závodění u nás. Co víc si přát? Ale aby bylo jasno, nestěhoval jsem se sem kvůli tomu, ale kvůli své skvělé ženě Markétě! To, že po silnici kolem našeho domu jezdil Nuvolari, Chiron, Agostini či Franta Šťastný, je jen příjemný bonus. Vždycky mne bavilo focení a jednu dobu jsem hodně fotil rally i závody na okruzích. To jsem teď dost omezil a fotím si jenom pro radost. Před rokem jsem si splnil celoživotní sen a konečně začal jezdit na motorce. Kdo nevyzkoušel, nepochopí. Neuvěřitelný relax.

Romane, vím, že jsi také pěstounským tatínkem, představíš nám svoji rodinu?

Moje manželka Markéta má z prvního manželství dva velké syny, kteří studují vysokou školu. Spolu máme šestiletou Elišku, která půjde po prázdninách do základní školy. Více než tři roky máme v pěstounské péči desetiletou Terezku, vozíčkářku. Druhý rok si taky bráváme z ÚSP na víkendy či prázdniny Jirku, který má taky 10 let a je stejně jako Terka na vozíčku.

Naše čtenáře bude určitě zajímat příběh vzniku vaší pěstounské rodiny. I když měli už na stránkách našeho Zpravodaje možnost díky uveřejněným příběhům trochu k Vám nahlédnout.

Když začala Eliška vyrůstat, tak jsme si uvědomili, že je vlastně jedináček. Bráchy má velké, s nimi si moc nepohraje (i když se kluci snaží, to jo). Na další dítě jsme si vzhledem k našemu věku netroufali a adopce taky nešla, protože už jsme měli tři vlastní děti. No řeknu to tak: manželka najednou začala vysedávat u internetu, něco naznačovala a já dělal, že to nevidím a nechápu. Čekal jsem, kdy to z ní vypadne. Mezitím jsem si o pěstounské péči taky sehnal nějaké informace, protože jako naprostá většina lidí jsem o tom vůbec nic nevěděl. Během přípravy jsme přemýšleli, jaké dítě. Po mnoha poradách s odborníky, jako dětští psychologové a podobně, jsme se rozhodli pro dítě sice starší než naše, ale s fyzickým handicapem. A protože je manželka hodně akční člověk, našla Terezku sama přes FOD. To jsme netušili, že tím přestaneme být pro kraj perspektivními a nějakou pomoc od nich čekat nemůžeme. Ale to je na jiné povídání.

Popiš nám prosím, jak probíhá takový běžný den u Vás?

Ráno vstanu a jdu do práce. Doma Markéta vzbudí holky a odveze je do školy a školky. Terezka má asistentku ve škole jenom dopoledne, takže o půl dvanácté pro ni manželka zase jede. Moc volna na sebe a na domácnost tedy nemá. Odpoledne Terka chvíli chodí v chodítku, dělá úkoly, prostě jako všude jinde. Během toho všeho ještě manželka vyřizuje agendu našeho sdružení. Mezitím přijedu já a jsme na to dva.

Přesto, že Vás rodina dost zaměstnává, byli jste u zrodu o.s. Nová rodina. Co Vás vedlo k tomuto kroku a jaké postavení máte dnes v této organizaci?

Když jsme ještě vozili Terezku do školy v ÚSP Kociánka, tak se tam Markéta seznámila s maminkami dalších handicapovaných dětí. Co si budeme povídat, informací a zkušeností je vždycky málo, takže jim to občasné povídání v kantýně přestalo stačit a postupně se to přesunulo k nám na zahradu. Začali jsme tu o víkendu mívat třeba 12 dětí s rodiči. Občas jsme společně zajeli do ZOO či do muzea. Pak někoho napadlo, že když uděláme sdružení, bude to lepší. No, víc práce to teda je. Předsedkyní je Markéta a já jsem místopředseda. Z toho je jasné, že většina práce je na nás. Já mám na starosti spíš ty technické věci, jako webové stránky, fotky, videa, příprava masa a grilování . Taky akce pro tatínky. Chodíme třeba na závody.

Vaše sdružení pracuje už několik let, na co jsi nejvíce pyšný?

Asi na to, že to pořád funguje. Snad jsme mohli i pár lidem pomoci a jiné zase zbavit strachu z handicapů. Letošní největší akcí je náš první kalendář. Když si vzpomínáme, kolik to byla práce, tak říkáme, že je i poslední. Ale znáš to, jak si člověk trochu odpočine, hned vymýšlí něco nového.

Co poskytuje o.s. svým členům i klientům z venčí?

Nepoužil bych slovo klienti. Nejsme poskytovatelé služeb jako takoví. Naši členové si vlastně pomáhají mezi sebou sami. V takovém počtu lidí se vždycky najde někdo, kdo ví a má odpověď na jakoukoli otázku. Nabízíme případným zájemcům o pěstounskou péči možnost setkání s rodinami, které mají handicapované děti. To je mnohem lepší než přednášky teoretiků. Pro naše členy pořádáme kromě setkávání, kterým říkáme „Rodinky“ i různé výlety či víkendové pobyty.

Představíš nám projekty které v součastné době o.s. realizuje?

Delší dobu realizujeme projekt “Kinect pro handicap“, ve spolupráci s rehabilitačním centrem Medvídek a školou Elišky Přemyslovny v Brně – Starém Lískovci. Jedná se o
rehabilitaci dětí pomocí hry. Děti pohybem ovládají televizní hru, nemají v ruce žádný ovladač, všechno dělají pohybem svých rukou i celého těla. Právě teď vydáváme kalendář pro rok 2013, ve kterém jsou vyfoceny naše děti v pozicích, ve kterých by sice být chtěly, ale nejde to. Třeba jako hokejista, závodník na motorce, baletka či pilot letadla. Je v něm vidět, že tyto děti jsou krásné a přes svoje zdravotní problémy si dokážou užívat života a o to jde. Kalendář je součástí projektu „Životem bez limitu“. Prvním, krátkodobým, cílem projektu je přispění dětem na dovolenou u moře příští rok. Chceme jim zaplatit i asistenty, aby měli dovolenou i rodiče. Z dalšího výtěžku prodeje kalendářů bychom rádi rozjeli budování integračního centra s dobudováním chráněného bydlení. To je náš dlouhodobý a víme, že náročný, ale splnitelný a potřebný cíl.

Kdo by se chtěl dozvědět více tak buď na www.novarodina.cz, nebo na stránkách kalendáře www.zivotembezlimitu.cz

------------------------------------------------
Ohrožené děti - zamyšlení Markéty Langerové

V poslední době se často používají slova „ohrožené děti“. Když je někdo ohrožený, je třeba jej chránit. V našem případě se ochrana násobí, protože se jedná o dětství. Je to životní úsek, který si prožil každý z nás. Na dětství se staví celý život. Téměř každý měl svoji maminku a tatínka, své kamarády, prázdniny … Každý si své dětství prožil trochu jinak, i proto se odlišují naše postoje k životu a jeho vnímání.

Do škatulky „ohrožené děti“ patří i děti s nějakým handicapem vyrůstající v rodině. Mají rodiče, před kterými patří smeknout klobouk. Náleží jim nahlas říci „Díky maminko a tatínku, dáváte to nejcennější, dáváte dětství!“ Bohužel ne všechny děti mají svoji rodinu, která je schopná o ně pečovat. Tyto děti pak žijí v dětských domovech a ústavech sociální péče. Jedna z možností pro tyto děti je i pěstounská péče.

Nedávno jsme s kolegyní navštívily jednu nejmenovanou firmu. Chtěli jsme fotit děti ve zvláštních prostorách. Šly jsme s tím, že nemáme co ztratit. Buďto budou svolní, nebo to prostě nepůjde. Byly jsme neohlášené, takže celý rozhovor byl spontánní. Ze začátku byla pochopitelná zdrženlivá reakce, protože netušili co po nich chceme. Po chvilce povídání jsme došly k závěru, že focení není reálné. Nálada povolila a my si povídaly dál. Došla řeč i na sociální reformu, na rušení kojeneckých ústavů … Co bude dál s těmi dětmi … Ano, jedním z řešení je pěstounská péče.

Reakce byla okamžitá: „Takže to mají mít za péči tolik peněz na jedno dítě, a co teprve na tři! A za co!? Řekněte mi, kdo si tolik vydělá!?“ Chvíli se ještě rozhovor točil kolem pěstounské péče. Jasně siuvědomujeme, jak málo lidé o náhradní péči ví. Že tu jde o malé děti celkem nikoho nezajímalo, ale ty peníze!Bylo to setkání s realitou. Jak veřejnost vnímá tuto alternativu péče pro děti. Neměla jsem odvahu přiznat, že jsem pěstounka, nezvládla jsem to!Přitom stačilo říci: „Podívejte se na tu velkou fotografii. To krásné děvčátko je v péči pěstounů, náhradních rodičů. “
Je mylné, stavět pěstounskou péči na chvost v žebříčku povolání.

Práce s přijatými dětmi není jednoduchá. Představte si, že ve VAŠÍ domácnosti se pohybuje „cizí“ dítě. Vaším úkolem je o ně pečovat a vychovávat, zajistit jeho potřeby, tak abyste byli spokojení vy i dítě. Představte si tuto situaci, dokážete to? O penězích se dá mluvit například v řemeslných či jiných povoláních. To znamená plat za pracovní výkon. Práce je oddělena od vašeho soukromí, od rodiny.
V našem případě neexistuje pracovní doba, dovolená, nemocenská, přechod na jiné pracoviště. Tento vztah nelze popsat slovem “práce”!Rozhodnutí pěstounské péče znamená přijmout do svého života človíčka, jehož životní start byl krkolomný, což s sebou nese spoustu problémů, které vy v mnoha případech můžete pouze eliminovat.

Péče o malé děti je náročná a krásná. Můžete člověka tvarovat, spoustu věcí ovlivnit výchovou. Děti však odrůstají, přichází puberta a to je teprve nářez! Všichni jsme byli puberťáci, mnozí máme za sebou pubertu svých dětí. Toto životní období u dětí bez vlastní biologické rodiny je velmi náročné i pro ně samotné. Co v tu dobu prožívá pěstoun, si dokáže představit snad jen člověk, který si tím sám prošel.

Mluvím o pěstounské péči často. A chci o tom mluvit. Nelíbí se mi, že je spousta dětí, které nikdo neobejme, nepochová … Nyní to bylo setkání s realitou, zkušenost.
Nicméně věřím, že pěstounská péče je v našem státě respektovaná profese, že názor se kterým jsme se setkaly, byl pouze vyjímka!

------------------------------------

Občanské sdružení Nová rodina je dobrovolným sdružením jednotlivců a rodin, kterých se týká problematika zdravotně postižených dětí. Rodin a jednotlivců, kteří mají zdravotně postižené dítě v náhradní rodinné péči a těch kteří uvažují o přijetí takového dítěte do náhradní rodinné péče.