Jarmila Valoušková, FOD Ostrava

Dovolte mi moji milí,
pozdravit vás v této chvíli.
Pěstouny vám představiti,
chvíli jejich život žíti.

Že všechny děti naše jsou
je heslo toho spolka.
Ať velké, malé, tmavé, blond,
ať kluk je to či holka.

Jiné matce narozené
přichází k nám dítě,
malé, větší, odrostlejší,
nestačí říct „chci Tě“.

Úřady je třeba žádat
a žádost svou neodkládat,
argumenty ji podkládat.

Na úřadě byrokrati
tvoji žádost vyhodnotí
a někdy ji také vrátí.

Já ale žádat neměla bych,
spíš nabízet
rodinu, domov, zázemí.
To smysluplné zdá se mi.
…

Toto byla malá ukázka básně z tvorby pěstounů, kterou už recitovali při několika příležitostech. Ještě se k ní závěrem dostaneme. Nyní bych vám ráda představila projekt s názvem Romské dítě v náhradní rodině. Projekt probíhá druhý rok na našem pracovišti s názvem Centrum náhradní rodinnné péče. Vznikli jsme jako specializované pracoviště Fondu ohrožených dětí v roce 2004. NRP je pracovníky Centra vnímána jako specifická,odborná záležitost, která vyžaduje poučený přístup, akcentující v prvé řadě psychologické – tedy vztahové, emoční a postojové momenty.
V zaměření Centra dominuje nabídka psychologických a sociálních služeb pro stávající a budoucí pěstouny, ale i osvojitele. Psychologický aspekt NRP totiž vnímáme u obou legislativních typů rodin jako stejný. Pěstouni i osvojitelé nabízejí domov dítěti a nahrazují mu rodiče. Myslím, že nahlížíme na koncepci NRP z hlediska potřeb dítěte.

Naše nabídka služeb:
Projekt RDvNR jsme začali realizovat začátkem roku 2008. Byl podpořen grantem odboru rodiny MPSV a Statutárním městem Ostrava. Hlavním záměrem našeho projektu je pokus o stimulaci výchovné atmosféry v pěstounských rodinách s romským dítětem, která by směřovala k přijetí zdravých, adekvátních identit – jak romských dětí, tak i jejich náhradních rodičů. Zdravá, autentická identita je ambiciózní cíl, ale zároveň úhelný kámen úrazu při výchově dětí v náhradních rodinách… a to nejenom dětí romských. RDvNR je ale jakýmsi extraktem obecné (psychologické) problematiky NRP s nezpochybnitelnými a viditelnými specifiky. Tato specifika, právě svou „viditelností“ umožňují nastolení podstatných a důležitých otázek. Jak vychovávat romské dítě v náhradní rodině je otázka, kterou připustí i úředník, zatímco jak vychovávat dítě stejného etnika, byť v náhradní rodině, se mnoha lidem nezdá jako nějak závažný problém, hodný pozornosti.

Náš projekt se tedy zaměřuje, nejobecněji řečeno, na pomoc rodičům a jejich dětem k úspěšnému zvládnutí procesu socializace a následnému začlenění jejich dětí do této společnosti. Přijetí zdravé a autentické identity je toho nezbytnou podmínkou. Lidsky řečeno, chceme pomoci pěstounům dobře zvládnout výchovu jejich přijatého romského dítěte. Ještě lidštěji řečeno, jde nám o to, jak vychovat v neromské rodině správného Roma. Pominu otázky, cože je to správný Rom, či co je vlastně tzv. “úspěchem“ ve výchově dětí v NRP.

Forma, kterou jsme v průběhu realizace projektu použili, bylo vytvoření jakési polouzavřené skupiny 10 rodin (a celkem 36 dětí), se kterou jsme absolvovali soustředěnou, intenzivní práci při 4 víkendových setkáních, (pátek, sobota, neděle) a 4 jednodenních setkáních formou seminářů. Soustředěná, intenzivní práce ale obsahovala i možnost relaxace, ubytování a stravy v hotelovém zařízení a přátelského tlachání, které se ovšem většinou točilo okolo dětí. Zdůrazňuji tento způsob v podstatě komunitní práce, který v našich podmínkách a podle našeho názoru, nejlépe umožňuje naplňovat principy tolik potřebné deinstitucionalizace. Domníváme se, že právě tyto principy – tedy principy deinstitucionalizace by se měly prosazovat jako dominantní prvek při práci s rodinami, a to v celém systému NRP. Umožňují navázání neformálních, ale i emočně hlubších a bohatších vztahů jak mezi dospělými i mezi dětmi navzájem, tak i k profesionálům. A vztahy jsou a měly by být to, co nás zajímá nejvíce. Psychika dětí se utváří ve vztazích. Ale i vztahy můžeme a máme – chce se mi říct i musíme – aktivně utvářet. Vědomé budování zdravých vztahů je základním úkolem sice nejen náhradních, ale hlavně náhradních rodin. A profesionálové by jim v tom měli pomáhat.

Zmíním se krátce o některých aktivitách realizovaných v průběhu projektu.
Každý víkendový pobyt byl naplněn minimálně dvěma půldny tematicky zaměřeného semináře, přednáškou nebo moderovanou diskusí. Detailní, konkrétní popis všech aktivit a činnosti lektorů se můžete dočíst v naší brožůrce. Tady se jen stručně zmíním o lektorech, kteří s námi spolupracovali. Byla to a stále ještě je Dr. Jana Horváthová, ředitelka muzea romské kultury z Brna, a její spolupracovnice Marie Palacká, které pro nás připravily bohatý program při návštěvě muzea, ale také za námi přijely na víkendové setkání do Karlova, což se událo už v letošním roce.

Dále se nám v průběhu projektu věnovaly romistky Helena Balabánová, Martina Vančáková a Saša Uhlová. Vysokou, leč srozumitelnou akademickou úroveň vnesla do našeho projektu paní prof. Pavelčíková, vedoucí katedry historie na OU, a také etnický Rom Martin Kaleja, který vyučuje na této univerzitě romologii. Ten se stal našim „miláčkem“, stejně ovšem jako nezapomenutelná, a myslím, že všem známá Margita Gelbart. V letošním roce jsme se setkali s panem Jozefem Balážem, je to úspěšný romský podnikatel – i s jeho exmanželkou paní Aurelií, která vede dětský romský soubor v Bruntále. Za zmínku stojí návštěva romské restaurace manželů Holubových v Krnově, kde nám podávali romské speciality. Paní Holubová se při následném setkání ujala výuky ve vaření romských jídel.

Všechny aktivity a setkání jsme realizovali se záměrem poukázat na bohatství romské kultury a také informovat – v prvé řadě dospělé účastníky – o osudech a údělu romské komunity v průběhů věků. To vše ovšem muselo být „naroubováno“ na už stávající nastavení pěstounů k tomu, že jejich děti je třeba podpořit v jejich romské identitě. Teď a tady chci poukázat na důležitost jakési postupnosti, či posloupnosti v předkládání myšlenek a témat. Mám na mysli snahu nezahltit účastníky náporem informací a hotových názorů. Všechny vědomosti, informace i zážitky mohou být transformovány do žádoucích postojů a aktivit jen pokud budou akceptovány i na emoční úrovni.

První setkání jsme proto věnovali jakémusi „ohmatání“ pojmu identita. Toto ohmatání se dělo v moderované diskusi, při využití možností skupinové dynamiky, způsobem, který je možné analogizovat s tzv. aktualizující psychoterapií. Nejednoznačnost v definicích i v chápání pojmu nebyla a není na překážku v pokusech o přiblížení se či dokonce uchopení jádra problému. Z úst pěstounů zaznívala klíčová slova o kořenech, předcích, kultuře… O nosnosti tématu svědčí celá řada konkrétních situací a událostí, které pěstouni uváděli. Např. jak děti vnímají „otec neuveden“ v rodném listě. Popř. zda je vhodné, nutné, dobré měnit dětem příjmení? Pěstouni, kteří do projektu vstoupili, vykazují sice různou úroveň osobnostní zralosti i výchovných postojů, přesto všichni víceméně „tušili“, že problému identity romského dítěte je třeba věnovat pozornost. I to byl důvod, proč do projektu vstoupili a neodmítli jej. Ale při zásadě posloupnosti jsme do tohoto „tušení“ chtěli a museli vložit ještě jeden důležitý moment: nelze pracovat na utváření identity Roma, pokud pomineme nebo přeskočíme identitu dítěte v NRP. Hierarchie v utváření identity romského dítěte v NRP musí být přesně v tomto pořadí. Pominutí, resp. nevšímavost k faktu, že dítě nežije s vlastními rodiči, a zaměření se na exoticky působící romství, přináší stejně deformace v sebepojetí dětí, jako jakákoliv jiná nerovnováha.

Tento důraz na hierarchii v utváření identity dítěte byl velmi šťastně a dobře podpořen při setkání v Krnově, kterého se jako hlavní lektorka zúčastnila už zmiňovaná Margita Gelbart. Její vedení semináře bylo dialogické, otevřené ke konfrontaci názorů a zároveň nabité prožitými emočními zkušenostmi dítěte romské matky a „bílého“ otce. Její nejpodstatnější sdělení úzce korespondovalo s naší koncepcí posloupnosti: vést děti k romské identitě je i podle Margity podstatně jednodušší než vedení k identitě dítěte v NRP – tedy nežijícího s vlastními rodiči.

Způsob a úroveň přijetí identity u dětí se ovšem odvíjí od úrovně přijetí identity náhradního rodiče u dospělých. Tento moment cítím jako úhelný kámen úrazu u značné části našich pěstounských či adoptivních rodin, se kterými jsem se setkala. Přijetí identity náhradního rodiče – preferuji to, že pěstoun zastává roli rodiče, stejně jako ji zastává rodič adoptivní. Vztahové, psychologické momenty jsou z hlediska potřeb dítěte primární, bez ohledu na legislativní formu – činí spoustě lidí velké problémy, jejichž neřešení tyto problémy časem znásobuje. Často se setkávám s odmítáním termínu „náhradní“. Přestože tento pojem existuje oficiálně a uchazeči do systému NRP vstupují dobrovolně. Domnívám se, že i zde chybí jasnější formulace principů, tedy toho, co všechno obnáší obsah slovního spojení identita náhradního rodiče. Způsob, který pro ošetření tohoto problému používáme, je jakási „redefinice“ pojmu, kdy ho naplníme pozitivním obsahem. Změna ve vnímání pojmu umožní i změnu ve vnímání sama sebe. Je to způsob autentického přijetí identity náhradního rodiče, která se stane zdrojem autentické hrdosti a nikoliv pouhé nadřazenosti. Domnívám se, že pokud by byl obsah tohoto slovního spojení definován v obecně uznávaných principech a předkládán uchazečům jako výzva, byla by i práce nás profesionálů podstatně jednodušší.

Neexistence stanovených a zformulovaných principů (psychologických), ovšem provází velkou část problematiky NRP. Hledají se děti pro rodiče, či rodiče pro děti? A jak se to pozná a projevuje? Mohou se rasisti stát adoptivními rodiči byť „bílého“ dítěte? Které postoje uchazečů o NRP je možné hodnotit jako předsudky? A je vůbec možné, aby pěstouni, vychovávající romské děti, odmítali akceptovat jejich romství? A je vůbec možné, aby pěstouni odmítali akceptovat biologické rodiče svých pěstounských dětí či jejich příbuzenstvo?
Všechny tyto principiální otázky zahrnujeme do práce s komunitou pěstounských rodin, a to nejen v projektu RDvNR. Způsob práce jsem přirovnala k jakési tzv. “aktualizující psychoterapii“. Je to způsob, který umožňuje resp. pracuje na zvnitřnění, a tedy i obohacení postojů, které v důsledku podpoří přijetí oné zdravé identity náhradního rodiče. Formou moderované diskuse s nastolováním zásadních otázek a s využitím skupinové dynamiky se nám myslím podařilo posunout a obohatit postoje mnohých účastníků projektu – v prvé řadě těch, kteří k tomu měli dispozice. Utvoření emočně naplněnější rodinné atmosféry dokládají reflexe účastníků, uvedené v naší brožurce, i slova pěstounů z našeho DVD. Nebo třeba i fakt, že na posledním setkání, kdy nebylo jasno, zda projekt bude i nadále finančně podpořen, se účastníci dohodli na finanční spoluúčasti pro další setkání. Tento návrh korespondoval, či spíše vycházel z přání dětí, které jevily neochotu tato setkávání ukončit. Pouze jedna rodina z vůle dospělých odmítla další kontakty s tím, že jejich děti jsou vždycky po návratu z víkendu vzpurnější. Předkládám tento výchovný postoj k úvaze.

Pro ilustraci posouvajících se postojů a tedy ilustraci trendu, o který nám mj. jde, popíšu reakce nejstaršího a naopak nejmladšího z chlapců Křížových. Vašek dokáže z nadhledu svých 15 let říct „jsem ROM – no a co.“ Zatímco osmiletý Metoděj, který se doma vyptával, zda zase pojedou na to setkání s Romy a m.j. se zeptal: „maminko, a já jsem také Rom?“ po maminčině kladné odpovědi a ujištění, že opravdu je Rom, následovalo hurónské a radostné „HURÁ“. Tento výkřik dostatečně rozptyluje i mé pochybnosti a utvrzuje mne v názoru, že to, co jsme našim pěstounům nabídli a nabízíme, je v pořádku. Za skutečný úspěch však považuji fakt, že téměř všichni pěstouni začali přinejmenším uvažovat o nutnosti kontaktu či alespoň jakési informovanosti svých dětí o jejich vlastních rodičích. Někteří nás požádali o zprostředkování. Někteří to řeší samostatně. Jsem přesvědčena, že tento moment není jen zásluhou účasti v projektu. Nepochybně k němu přispěla i změna v celkové atmosféře okolo problematiky NRP, kterou – jak doufám – cítíme všichni.

Závěrem chci poukázat na průvodní jevy komunitního způsobu práce, který se bezesporu promítá do větší aktivity či akceschopnosti dětí i dospělých.. Děti byly schopné nacvičit romský taneček a divadelní hru, se kterými vystoupili na lednovém plese pěstounů. Rodiny s romskými dětmi byly hlavními protagonisty na fotografiích výstavy „Všechny děti jsou naše…i ty, které se nám nenarodily“. Řada z nich se zúčastnila našeho letního táborového pobytu. Už jmenovaný Vašek Kříž bravurně recituje, a taky vyhrává soutěže – s básní „Hledám tátu“. Učinil tak i na prezentaci našeho pracoviště V NDM. Tamtéž pak skupina pěstounů, opět převážně zapojených do našeho projektu, recitovala báseň z vlastní tvorby nazvanou „Ze života pěstounů“. Dovolím si ji na závěr uvést, neboť obsahuje mnohé důležité principy, kterými se v naší práci řídíme.

…

Nabídku naši ať zhodnotí
spíš odborník – ne byrokrat.
Nemáme právo na děti.
Ty přivlastnil si stát.

Nakonec ale naše jsou.
Lásku – tu úřad nezvládá.
Bez papírů a razítek
na ní se náš vztah zakládá.

Sousedi často diví se
a údiv roste v zmatek,
v obavy, že ten tmavý gang
rozboří jejich statek.

Že často dětem zdraví chybí,
ví pěstoun líp, než mnozí jiní.
A jeho hvězda vskutku září,
když známosti má mezi lékaři.

Zdraví, toť vnější jenom znak,
dušičku mají často naopak.
Na tváři úsměv, hluboký v srdci žal,
Vždyť vlastní matku jsem často ani nepoznal.

Fandíme proto trendu z Unie,
kdy vlastní rodina ta vždycky první je.
Pěstoun je částí té záchranné sítě,
ať stát či děcák zas nepřivlastní si Tě.

Proto po návštěvě rodné matky
necítím už žádné zmatky.
Chlapec šeptá mi poznámku:
„Mami, že mám prima mamku.“

Mrazí nás představa státu či nadací,
že dětem pomůžem finanční dotací.
Děcáky podpořit snadno jde,
jen máma se přitom nenajde.