Čekáme, až zazvoní telefon

Rozhovor z časopisu Respekt č. 5/2011
Převzato z http://respekt.ihned.cz/c1-49633820-cekame-az-zazvoni-telefon s laskavým souhlasem redakce. na tomto odkazu si můžete přečíst celý článek i s fotografiemi.

S manželi Hláskovými o tom, jak zachránit miminka před ústavem

Jak jste to mohli zvládnout? Na tuhle otázku odpovídají Alžběta a Vratislav Hláskovi v poslední době často. Jsou prvními českými pěstouny, kteří si vzali do péče novorozeně určené k osvojení přímo z porodnice. S jasným plánem – zachránit jej před kojeneckým ústavem, dát mu co nejlepší péči a pak jej předat jeho definitivní rodině. „Jejich“ miminko je již u svých šťastných osvojitelů a Hláskovi se těší na další.

Jak jste na takovou věc vlastně přišli?
VRATISLAV: Zjistili jsme, že lidé, kteří v Česku žádají o osvojení nějakého dítěte, se tak bojí nejistoty, že si dítě vezmou, až když mají úplnou jistotu, že jej nebudou muset někam předávat, vracet původní rodině. Výsledkem ovšem je, že děti čekající na osvojení tráví dlouhou dobu v ústavech místo v rodinách – nikdo nechce riskovat, že by o dítě, na něž si zvykl, mohl přijít. Tohle nás opravdu zarazilo a překvapilo. Máme zcela opačné priority. Raději bychom riskovali, že soudce nakonec svěří dítě jiné rodině, hlavně že stráví ten důležitý čas v rodině a nebude čekat v ústavu. Ústav způsobuje nezvratné negativní změny ve vývoji dítěte.

A proč vlastně musí být v ústavu? Když dá biologická matka svolení k osvojení, nemohou si novorozence odvézt adoptivní rodiče rovnou z porodnice?
ALŽBĚTA: Minimálně šest týdnů stráví každé dítě v kojeneckém ústavu. Tvrdí se, že rozhodnutí biologické matky dát dítě k osvojení může být ovlivněno například laktační psychózou, proto existuje tahle ochranná lhůta, kdy matka má právo svůj názor změnit. Po tuhle dobu se miminko do náhradní rodiny nedostane. A samozřejmě se ani k osvojení nenabízí.

VRATISLAV: Zdejší praxe je trošku právní paskvil. Samozřejmě, že by žena měla mít lhůtu na to, aby své rozhodnutí mohla odvolat, to je logické, protože po porodu skutečně mohla být ve špatném psychickém či sociálním stavu. Ona ale musí podle zákona dát po šesti týdnech podruhé osobně souhlas k osvojení. Sehnat některé matky po téhle době je přitom velmi obtížné, jiné se najít podaří, ale mají za sebou rozhořčené útoky svého okolí, jak něco takového mohly udělat, takže napodruhé vlastně z donucení souhlas nedají. Celé se to dál protahuje. Laktační psychózou trpí podle statistik zhruba deset procent žen, ale kvůli tomu zbylých devadesát procent dětí nesmyslně dlouhé měsíce čeká v kojeneckých ústavech a úřady je nemohou nabízet k osvojení.

Změnit názor ale mohou i matky bez laktační psychózy.
VRATISLAV: To ano, ale myslím, že společnost by na ně neměla vyvíjet nátlak. Pracoval jsem několik let v dětském domově a zažil jsem, jak i kvalifikovaní psychologové a kurátoři matku přesvědčovali, že si má dítě nechat. My bychom byli docela rádi, kdyby se ve společnosti ujalo, že dát dítě k adopci není od žen nezodpovědné rozhodnutí, naopak – čím dřív reálně zváží vlastní možnosti, zralost a schopnosti dítě vychovávat, tím lépe. Jsou to většinou holky v tísni, žádní asociálové. Když se překonají, dva tři roky se v těžkých podmínkách pokoušejí dítě vychovávat a pak jsou stejně nucené je odložit, nikomu to nepomůže.

ALŽBĚTA: Díváme se na to takhle: Ta matka má příležitost mít dítě ještě za rok, za tři, za deset. Může jich mít během svého života třeba dvacet. To dítě už ale nikdy svůj první rok života nedostane nový, pro něj je to jediná šance, jak správně začít.

Mohou jej tři měsíce v kojeneckém ústavu zásadně poznamenat?
VRATISLAV: Ještě před dvaceti lety si pediatři a psychologové mysleli, že dítě do čtyř měsíců života nemá nějaké zvláštní potřeby, kromě tepla, klidu a stravy. Jinak jako by se nic nedělo. Novější neurovědecké poznatky ale říkají něco úplně jiného. V této fázi se dítě poprvé seznamuje s tím, jak na něj okolní svět reaguje, a vytváří si schopnost vytvářet vazby. A když na tuhle rozvíjející se schopnost nikdo neodpovídá, přirozeně se naučí vazby nevytvářet. Nevyplatí se mu to. Tohle je definitivní poškození pro celý život, velmi obtížně se překonává.

O zásadním významu prvních měsíců života mluví i současná psychoanalýza. Ale na druhou stranu – i lidé, kteří prošli ústavní výchovou, přece dokážou navazovat vztahy.
VRATISLAV: Ano, vytváří se něco, co navenek může vypadat jako pevná vazba, ale je to pseudovazba, ta skutečná chybí. Ve zlomových okamžicích se tomu člověku vztahy hroutí. Děti, které umějí vytvářet vazbu, dokážou procházet problémy a poučit se z nich, ty ostatní je berou jako útok proti sobě, narůstá v nich pocit zhrzenosti. To jsou pak třeba ti školní střelci, až takhle se může projevit nezájem z raného věku.

ALŽBĚTA: Důsledky se mimochodem velmi často ukazují právě u některých osvojených dětí, které mají za sebou rané dětství v ústavu. Navázání vztahu s novými rodiči ze začátku vypadá úžasně, ale kolem třináctého čtrnáctého roku se to celé začne hroutit. Osvojitelské rodiny se ocitají ve velmi nešťastné situaci, s dětmi bojují na krev a některé dospějí až k hraničním rozhodnutím, že tu péči prostě nezvládnou.

Takže raná pěstounská péče, kterou prosazujete, je především prevence budoucích problémů?
ALŽBĚTA: Ano, dá se to tak chápat. Hlavně je to ale snaha dát dítěti šanci nepropást to nejdůležitější období. Zjistili jsme, že u nás není nikdo, kdo by takovou službu dělal. Že i kdyby zákon byl co nejvstřícnější a všechno šlo hladce, vždycky vznikne nějaká prodleva, kterou miminko stráví v ústavní péči. Tuhle prodlevu je potřeba překlenout, proto jsme se do toho pustili.

Chtěli jsme vyšlapat cestu

Jak se to v praxi dělá? Přijdete na úřad a řeknete: Dobrý den, my bychom chtěli čerstvě narozené dítě?

VRATISLAV: My jsme nechtěli dítě, my jsme přišli nabízet službu. To je velký rozdíl mezi osvojením a pěstounskou péčí. Osvojení bývá velmi často též řešením vlastního problému, proto osvojitelé neberou děti, které nejsou právně uvolněné, kdežto pěstounská péče je řešením jiného problému. Měla by to být skutečně profesionální služba a jsme rádi, že návrh zákona, který se nyní připravuje na ministerstvu, to takhle vnímá. Tohle je jediná cesta, jak dostat děti z ústavů do zdravějšího prostředí.

ALŽBĚTA: A samozřejmě jsme o tom kroku přemýšleli řadu let. Měli jsme zkušenosti s dětmi na rozhraní dospělosti z ústavů nebo dysfunkčních rodin, které u nás trávily období přechodu k dospělosti. Manžel pracoval v dětském domově, já učila na střední škole a začaly se k nám přirozeně stahovat děti, které se nedokázaly ve svém původním prostředí vzpamatovat. Naší rodinou prošlo asi dvanáct takových dospívajících lidí, někdo zůstal pár dní, někdo několik let, než se podařilo, co potřeboval – usadit se, dodělat školu, najít si zaměstnání, bydlení.

VRATISLAV: Právě u těchhle dětí jsme si uvědomili, že napravovat důsledky rané ústavní péče je velmi těžké, daleko důležitější je začít správně na začátku. Pak jsme měli vlastní děti, a když trochu povyrostly, zjistili jsme, že nám zbývají volné síly, kapacita. Proto jsme se obrátili na úřad s touhle nabídkou.

Jak úředníci reagovali?

VRATISLAV: Když se podíváte na zprávy z neziskových organizací a státní správy, zjistíte, že v péči o ohrožené děti jsme velmi zaostali za světem. Máme největší umístění dětí v ústavech, předběhlo nás Slovensko, a dokonce i Rumunsko a Bulharsko, kdysi nejhorší evropské země. Ale naše zkušenost s úřady byla mimořádně pozitivní. Rozhodli jsme se nepostupovat skrze nevládní organizace, ale oslovit přímo sociální pracovnice a Krajský úřad Středočeského kraje. Chtěli jsme zainteresovat státní správu a úředníky, vyšlapat přímou cestu nejen pro nás, ale pro každého, kdo bude chtít podobnou službu nabízet. A musím říct, že reagovali naprosto skvěle a osvíceně.

Čím jste je přesvědčili?

ALŽBĚTA: To bylo právě neuvěřitelné. My jsme tam přišli a čekali, že je bude potřeba přesvědčovat. A pracovnice úřadu okamžitě pochopily, o co jde, a od první chvíle dělaly všechno pro to, jak to zařídit. Nikdo naši snahu neblokoval, nikdo nehledal výmluvy, proč to nejde. Nabídly nám veškerou pomoc, chovaly se mimořádně vstřícně a osvíceně. Často se píše, jak je to u nás zpátečnické a nepříjemné, my máme s úřadem úplně opačnou zkušenost.

Jak dlouho trvalo, než vaše nabídka našla svého klienta, tedy miminko?

ALŽBĚTA: Nebyli jsme pro úřad úplně neznámí, ale formálně jsme nikdy nebyli pěstouni. Takže jsme museli projít běžným školením a testy, což trvalo asi rok. Pak nám zavolali a ještě ten den jsme jeli za miminkem do porodnice a jezdili jsme tam každý den, dokud nebylo možné odvézt jej k nám domů.

Jak k takovému dítěti, které má jen načas, člověk přistupuje?

VRATISLAV: U nás se pěstounská péče někdy považuje za placenou adopci. Jako kdybyste si adoptoval dítě, a přitom dostával od státu pěstounské příspěvky. Ale to je nedorozumění. Pěstounství má být profesionální služba, přirozená náhrada za nezdravou ústavní péči, k níž patří nejen schopnost dítě přijmout, ale také jej propustit. Tohle musí být od začátku jasné.

ALŽBĚTA: Maminky mívají pocit, že dítě je potřeba vlastnit, aby šlo o emocionální vztah. Ale když hlídáte dítě nemocné sestře nebo kamarádce, můžete jej mít rád, chováte se k němu srdečně, staráte se, a přitom je celou dobu jasné, že není vaše. Pokud si to člověk srovná v hlavě, není v tom problém. Samozřejmě okolí někdy reaguje s údivem, ale přístup v naší společnosti je vůbec paradoxní. Každý člověk, který by se dostal do situace, kdy nezvládá péči o dítě, by jej dal raději třeba i sousedce, která děti vychovává všelijak, než do ústavu. Jakmile se ale jedná o cizí dítě, praxe posílání dětí do ústavů je zcela bezmyšlenkovitá a alternativa, jakou jsme udělali my, budí udivené otázky.

Co novému dočasnému sourozenci říkaly vaše dcery?

VRATISLAV: Musím říct, že v tom nám opravdu hodně pomohly. Chápaly tu situaci daleko lépe než někteří dospělí. Dokázaly si vytvořit k dítěti vztah, ale nepovažovat ho za své, chápaly, že u nás není napořád, že na svou rodinu teprve čeká. Bylo krásné sledovat, že pro děti je přirozené starat se, mít je rád, ale přitom vědět, že nevlastním.

ALŽBĚTA: Spousta lidí včetně sociálních pracovnic se nás dokola ptala, jestli dokážeme dítě pustit. Ale děti to braly jako fakt. Zjistili jsme, že pokud to máme v hlavě srovnané my, holky nemají problém.

Celý článek umožnila redakce Respektu nahlédnout na http://respekt.ihned.cz/c1-49633820-cekame-az-zazvoni-telefon