ANN CUNNINGHAM
Převzato z http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2012051801

Autorka textu ANN CUNNINGHAM vychází ze svých dlouholetých zkušeností, jež načerpala při výuce a dobrovolné
práce v ženské věznici Fairlea v Melbourne a organizaci pracující s odsouzenými Community Corrections, http://www.doc.state.nc.us/dcc/index.html. Od roku 1996 je projektovou manažerkou Sdružení pro péči a přesídlení pachatelů ((Victorian Association for the Care and Resettlement of Offenders ? VACRO) ). Ve své práci se specializuje na otázky týkající se dětí s rodiči ve vězení.

Přeložila: Tereza Vašíčková
-------------------------------------------------------

Je všeobecně známo, že rodiče a děti trpí vzájemným odloučením, a to v mnoha směrech. Okolnosti odloučení bývají někdy traumatické. Tehdy je separace doprovázená mnohem intenzivnějšími dopady a zvýšeným ohrožením jednotlivých členů rodiny. Více jak nutné se proto jeví potřeba reagovat na projevy odloučení citlivě s cílem minimalizovat veškeré nepříznivé účinky. Co se stane v případě, kdy je rodina oddělena v důsledku uvěznění rodiče?

Účelem trestu je potrestat pachatele, nikoli jeho děti. Narušení rodinných vztahů v důsledku odnětí svobody rodiče, a také hodnoty, postoje a chování, které se v dítěti důsledkem takové traumatizující zkušenosti usadí, mohou mít na dítě vysoce negativní vliv, samo dítě se dokonce může v budoucnosti stát pachatelem trestných činů. Jednoznačně má tedy smysl chránit děti co možná nejvíce od potencionálně škodlivých následků způsobených VTOS jejich rodiče.

Viktoriánské Sdružení na péči a přesídlení pachatelů (Victorian Association for the Care and Resettlement of Offenders - VACRO) nedávno provedlo studii (Doing it Hard, Tudball 2000) týkající se potřeb dětí a rodin vězňů ve Viktorii. Tento článek podporuje různé přístupy zaměřené na minimalizaci negativních dopadů ovlivňující postiženou rodinu, a popisuje zkušenosti některých odsouzených rodičů a jejich dětí. Neznáme informace o počtu rodičů a dětí, kterých se tato problematika týká. Statistická data o rodičovství vězňů bývají zpravidla povrchní, odsouzení nejsou povinni takové informace poskytovat. V Novém Jižním Walesu existuje doporučení, aby se při úvodním pohovoru s nově přijímaným vězněm získávaly i informace o počtu dětí odsouzeného, jejich věku, současném opatrovníkovi a o tom, zda bylo dítě v péči vězněné osoby před nástupem VTOS. Toto doporučení bylo přijato.

Máme-li málo informací o vězněných rodičích, ještě méně toho víme o jejich dětech. Jedna z prvních studií dotýkající se problematiky, které děti vězněných rodičů čelí, byla studie z roku 1982 zveřejněná Oddělením sociálních služeb pro mládež v Novém jižním Walesu nesoucí název "Děti vězněných rodičů". V úvodu této zprávy se lze dočíst následující:
"Trest odnětí svobody rodiče představuje zároveň i trestem pro jeho dítě. Negativní dopad na dítě je druhou stranou mince potrestání pachatele a trestní justice vnímá tento vliv na dítě jen zřídka. Vězeňská populace reprezentuje marginální skupinu, individua na okraji naší společnosti, jsou izolování od svých partnerů a přátel, zatímco jejich děti můžeme označit v pravém slova smyslu jako neviditelné."

V již zmíněné studii "Doing it hard" participovalo 221 vězňů a jejich blízkých. Prostřednictvím dotazníků bylo provedeno 191 rozhovorů v šesti Viktoriánských věznicích. Bylo dotazováno celkem 111 vězňů (101 mužů a 10 žen) a 80 příbuzných, kteří navštívili věznici. Kromě toho bylo ještě dotazováno 30 vězňů z cílových skupin ve věznici v Tarrengoweru a Port Phillip. Výzkum prokázal, že dotazovaní vězni byli rodičem průměrně 1,7 dítěte.

Bez ohledu na přesná data o počtu dětí, které mají svého rodiče za mřížemi, lze soudit, že se jejich počet neustále zvyšuje. Australský statistický úřad eviduje ke dni 30. 6. 2000 celkem 21 714 vězňů, z toho 20 329 mužů a 1 385 žen. Ve Viktorii se populace mužských vězňů zvýšila o 26% od roku 1995, ženská populace vzrostla ve stejném období dokonce o 58%. Zvyšující se míra trestů odnětí svobody, zejména u žen, znamená, že čím dál tím více dětí je danou problematikou ovlivněno.

Co se děje s dětmi vězněných rodičů? Odpověď do jisté míry závisí na tom, zda byl jejich rodič do doby uvěznění jejich primárním pečovatelem. Děti vězňů - mužů bývají zpravidla i nadále v péči matky. U odsouzených žen vzniká větší problém s následnou péčí o jejich děti po nástupu VTOS. Pokud manžel nebo partner není schopný se o dítě postarat, musí se hledat alternativní řešení - péče prarodiče, v horším případě potom ústavní péče. Situace se někdy navíc komplikuje tím, že uvěznění mívají vícero dětí, přičemž každé z nich žije jinde a s někým jiným.

Některé věznice umožňují, aby vězněné matky pečovaly o své dítě přímo ve věznici. Musí být však zajištěno blaho dítěte a sledován jeho nejlepší zájem, stejně tak jako bezpečnost uvnitř věznice a dodržování stanoveného řádu. Příležitost pro matku mít dítě u sebe posiluje vazbu mezi ní a potomkem a eliminuje negativní dopady na vývoj dítěte v důsledku dlouhodobého odloučení.

Je nepochybné, že děti dramaticky ovlivňuje vzájemné oddělení v důsledku zatčení, trestního řízení i samotného výkonu trestu. Pracovníci organizace VACRO (Family Liaison Staff) působící ve věznicích ve Viktorii jsou si tohoto dopadu plně vědomi.

"Tim" pečoval o své děti od té doby, co jeho vztah před třemi lety zkrachoval. Byl zatčen na cestě do školy, kde měl vyzvednout své dvě děti a během čtyř dnů, které strávil v policejní cele, pro ně nebyl schopen sehnat dočasnou péči. Do Melbournské věznice dorazil s obrovským strachem o blaho svých dětí. Vězni i jejich rodiny potřebují vědět, že blaho jejich blízkých bude dostatečně zajištěno. Vše je pro ně neznámé a cizí. (Family Liaison Staff)

Rodinní příslušníci prožívají trauma ze zatčení a uvěznění milované osoby, cítí se bezmocní a zmatení, zejména, jeli trestní řízení v hledáčku médií. Podle Howard (2000: 3): ??nejdůležitější jsou pro dotčené osoby informace o tom, co se děje s jejich milovanou osobou a jaké kroky budou následovat, popř. na koho se mohou obrátit. Zmatek se nejvíce projevuje v duši dětí, jejichž chápání se světa je teprve ve vývoji.

Kromě toho, že je nezbytné zajistit péči o děti, je také nutné vysvětlit jim příčinu nepřítomnosti jejich rodiče. Velký podíl respondentů v předložené studii zmiňuje podání informaci o uvěznění rodiče dítěti jako nejsložitější aspekt celé situace. I proto se zřejmě dítěti často dostává nepravdivého vysvětlení ? rodič musel pracovně odjet, jel na dovolenou, musí ležet v nemocnici? Lež a utajování pravdy v dítěti posiluje zmatek a nedůvěru vůči svému okolí.

V důsledku nedostatku financí způsobených absencí jednoho z ekonomických činitelů rodiny se rodina mnohdy musí přestěhovat ze současného místa bydliště. To vede k narušení školní docházky dítěte a zpřetrhání podpůrných sociálních sítí. Důvodem může být i snaha vyhnout se mediálnímu zájmu či pozornosti okolí. Odsouzením dochází ke stigmatizaci rodiny vězně, společnost má pocit, jakoby byla kontaminována trestnou činností pachatele. V mysli komunity se také uchovává představa špatného rodiče. To je jen málo z problémů, kterým děti vězněných rodičů čelí.

Australský výzkum studující vězněné matky zjistil, že jsou společností vnímány jako pachatelky trestných čin proti společnosti a zároveň je jejich chování posuzováno jako namířené proti roli matky (Farell 1998). Stejné tvrzení lze aplikovat i na vězněné otce. Farell dále uvádí význam prostředí věznic na rodinné návštěvníky. Z výzkumu plyne, že na většinu návštěvníků prostředí věznice působilo tak, jakoby oni sami spáchali trestný čin.

Vězněný rodič čelí mnoha problémům spojených s udržením kontaktu se svými dětmi. Mnozí cítí bezmoc ze ztráty rodičovské autority. Jeho rodičovství bývá do značné míry ovlivněno tím, kdo o dítě v době výkonu trestu pečuje a jak (a zdali vůbec) dokáže přijmout, že jsou jeho rodičovské kompetence nyní oslabeny.

I přes sebelepší úmysly přetrvává frustrace z bezpečnostních požadavků věznice.
"Josie", mladá matka třech dětí, nedávno navštívila svého manžela ve věznici. Ve spěchu při odjezdu do věznice zapomněla doma peněženku. Personál vysvětloval, že bez kontroly dokladů nemůže návštěva proběhnout. Děti, které se celý týden na návštěvu těšily, byly zklamané a rozhořčené. Díky pracovníkovi organizace VACRO přítomného ve věznici mohly děti svého otce navštívit - pracovník je na návštěvu doprovodil. (Family Liaison Staff)

Poloha věznice způsobuje další obtíže s realizací návštěvy. Vzdálenost mezi domovem a věznicí představuje finanční zátěž a také časovou a fyzickou náročnost. V tomto směru protichůdné zájmy rodičů a dětí mohou představovat obtížná rozhodnutí, o čemž svědčí i příběh otce a syna, kteří společně tak rádi hráli fotbal.

"Shane" byl velmi dobrým fotbalistou v mladších žácích a jeho otec byl pyšný, že může v tomto týmu působit. Aby však mohl Shane svého toce navštívit ve věznici o víkendu, musel si vybrat - buď fotbalový zápas, nebo setkání s tátou.

Ani telefonický kontakt není jednoduchou cestou k posilování vztahu mezi rodičem a dítětem. Hovory z věznice mají svůj časový limit a vězeň je dotuje z vlastních finančních zdroj, nejčastěji z prostředků, které mu poskytne jeho rodina. Pokud jsou ale finanční možnosti rodiny omezené, uskutečnění telefonického hovoru může být značně komplikované.

V případě, kdy o dítě nemůže pečovat jiný rodinný příslušník, stát rozhodne o svěření dítěte do ústavní péče. Spolupráce mezi vězněnými rodiči a sociálními pracovníky nefunguje právě nejlépe. Odsouzení mají obavy, že se podstatná rozhodnutí týkající se jejich dětí, uskuteční bez jejich vědomí. To umocňuje jejich přetrvávající pocit bezmoci. Proto je nutné podporovat efektivní komunikaci mezi vězněm a státním pracovníkem, podávat dostatečné informace a spolupracovat na naplnění nejlepšího zájmu dítěte.

Neziskové organizace věnující se problematice DVR uvádějí přesvědčivé důkazy o tom, že děti, které jsou už tak mnohdy ohroženy životní situací své rodiny, ještě více trpí diskriminací, stigmatizací a dalšími těžkostmi v souvislosti s uvězněním rodiče.

Vliv uvěznění rodiče na dítě může vyústit v behaviorální a emocionální reakce jako smutek, agrese, úzkost a strach včetně zvýšeného výskytu zdravotních problémů až po regresivní chování jako např. noční pomočování. Nezřídka kdy u dětí pozorujeme přesvědčení, že ony samy udělaly něco špatně, rodič se na ně zlobí, a proto je opustil. Cítí vinu, stud, hněv i zmatek kolem chování jejich rodiče. Děti mohou být obzvlášť úzkostné a starostlivé o blaho svých rodičů tehdy, když byly svědky zatčení rodiče a jeho násilného odvlečení. Proto VACRO zdůrazňuje potřebu provádět metodu de-briefingu u dětí, které prožily dramatické události spojené se zatýkáním.

V rozsáhlé americké studii týkající se vlivu VTOS rodiče na dítě Johnston (1995) dochází k závěru o nesporném dopadu na jednotlivá stádia vývoje dítěte. Prožité trauma může mít za následek zrod agresivního chování, poruch učení, maladaptivních vzorců chování či dokonce protiprávnímu jednání.

Téměř polovina dotázaných vězňů ve studii "Doing it hard" již byla předtím ve věznici a jedna třetina si odpykávala trest v centru pro mládež. Čtyři z deseti dotázaných pocházelo z rodiny, kde byl některý z blízkých příbuzných také odsouzen k VTOS. Poslední statistika z Viktoriánské věznice dokazuje, že 63 % mužů a 61 % žen již bylo v minulosti odsouzeno k trestu odnětí svobody. Z těchto odsouzených méně než 10% mužů a 20% žen mělo dokončené středoškolské vzdělání, zatímco asi 60% mužů a 80% žen bylo na svobodě nezaměstnáno. Mnoho z vězňů ve viktoriánské věznici mělo špatné vzdělání a v poslední době vůbec nepracovalo.

Vězni, kteří udržují po dobu VTOS kontakt se svou rodinou, bývají méně náchylní k recidivnímu chování. Výzkum prokázal, že mnoho vězňů využívá trest jako prostor pro zamyšlení se nad sebou a obnovení narušených vztahů se svou rodinou. Věznice nabízejí různé programy pro vězně, prostřednictvím kterých může vězeň posilovat a rozvíjet své schopnosti i rodičovské kompetence. Tyto programy však mají omezené kapacity i finanční rozpočet, proto se do nich ne každý vězeň může dostat.

Ve snaze nabídnout větší kontinuitu byl ve viktoriánské věznici organizací VACRO spuštěn dvouletý pilotní projekt, který nabízel vězněným otcům rozvíjet své rodičovské schopnosti. Jednotliví otcové se budou na projektu podílet po delší dobu. Návštěva probíhá v prostředí s příjemnou atmosférou a vhodným pro děti, s možností her i relaxace se svým rodičem. Program umožňuje navštívit rodiče bez přítomnosti pečující osoby a zapojit se do společných aktivit s ostatními vězněnými otci a jejich dětmi. Program se dále rozvíjí. Klade důraz a staví zejména na existujících silných stránkách rodiče a stimuluje získávání nových dovedností a schopností po delší časový úsek. Nabízí otcům možnost rozvíjet vztah se svým dítětem, a to v rámci širšího rodinného kontextu zahrnující dlouhodobé plánování opětovného sloučení rodiny. Po propuštění odsouzeného na svobodu přetrvává i nadále možnost být v kontaktu s pracovníky VACRO, kteří i nadále pomáhají a zůstávají oporou celé rodině trestance.

Osoba pečující o dítě může prožívat rozpaky a nebýt zcela nakloněna realizaci návštěvy dítěte ve vězeňském prostředí. Bezpečnostní postupy, které jsou nezbytné před vstupem do věznice, představují trauma pro děti i jejich doprovod. Pozitivní zkušenost dítěte i dospělého s návštěvou ve věznici jistě posílí přátelská atmosféra a neformální jednání vězeňských pracovníků zejména směrem k dítěti.

Ve Velké Británii existuje program "Save the children", který významně přispívá ke zlepšení podmínek i celého průběhu návštěvy dětí ve věznici. Domnívá se, že právě podpora kontaktu rodiče s dítětem, a to jak samotná návštěva, tak i podmínky, ve kterých se uskutečňuje, může významně eliminovat negativní dopady VTOS rodiče na dítě. Navrhuje vytvoření speciálních center v prostorách věznice, kde by vznikla hřiště pro děti, jídelna, místnost, kde by rodiče mohli se svými dětmi probírat důvěrné záležitosti v soukromí, toalety i šatna pro děti. Pokyny pro stanovení centra byly zveřejněny ve spolupráci s Save the Children, the Home Office, the prison service a Federation of Prisoners- Families Support Groups. Od roku 1990 došlo k závazku ze strany vězeňské služby vybudovat taková centra ve všech nově postavených či rekonstruovaných věznicích.

Děti vězňů mají své specifické potřeby. Ačkoli mohou být v péči sociálních pracovníků, prožité trauma u nich nemusí být znatelné. Nesou ho v sobě jako tajemství, za které se stydí. Chceme-li minimalizovat negativní dopady VTOS rodiče na dítě, musíme jejich pocity, skryté těžkosti a potřeby rozpoznat. Děti vězněných rodičů a problémy, kterým čelí, byly dlouhou dobu ignorovány a opomíjeny. V důsledku přetrvávající ignorace této rizikové skupiny dětí dochází ke generačnímu cyklu zločinu a znevýhodnění, ve kterém jsou zapleteni.

Údaje získané ze studie "Doing it hard" hovoří i o znepokojivých výsledcích. Na základě rodinné anamnézy vězněného rodiče jsou jejich děti daleko více ohroženi vlastním uvězněním než jiné děti, častěji se stěhují a mnohokrát procházejí tíživými životními změnami. Získávají také negativní postoj vůči trestní justici a státním autoritám. To se často promítá do jejich anti-autoritářského postoje vůči učitelům a dalším lidem, které by měli vnímat jako autoritu.

Věznění rodiče se často obávají budoucnosti svých dětí. Týká se to zejména těch, kteří se během VTOS zapojili do různých programů na rozvoj schopností a dovedností, na sebepoznání a posílení nejen rodičovských kompetencí. Mnoho z nich získalo vhled do svého chování a rozpoznalo bariéry ve svém jednání. O to těžší je pro ně sledovat z poza mříží své děti, které se začínají ubírat stejnou cestou jako oni.

Být vězněm neznamená být špatným otcem či matkou.

-----------------------------------------------------------

Zdroje:

ABS (2201), Prisoners in Australia 2000, Catalogue No. 4517.0, Australian Bureau of Statistics, Canberra.
Catholic Prison Ministry (2000), Parents in Prison and Their Families: Everyone?s Business and No-one?s Concern, Catholic Prison Ministry Queensland, Brisbane.
Cregan, J. & Aungles, A. (1997), ?The criminal justice system and prisoners? families: socio-psychological issues?, Paper presented at ?The Hidden Victims of Crime: Families of Prisoners? CRC Justice Support, Hunter Region, Forum, Newcastle, 28 May.
Farrell, M.A. (1998), ?Mothers offending against their role: an Australian experience?, Women and Criminal Justice, vol. 9, no. 4, pp. 47-67.
Gabel, K. & Johnston, D. (ed) (1995), Children of Incarcerated Parents, Lexington Books, New York.
Hounslow, B., Stephenson, A., Stewart, J. & Crancher, J. (1982), Children of Imprisoned Parents, New South Wales Department of Youth and Community Services, Sydney.
Howard, S. (2000), ?Fathering behind bars?, Paper presented at the Focus on Fathering Symposium at 7th Australian Institute of Family Studies Conference, Sydney, 24-26 July.
Johnston, D. (1995), ?Effects of parental incarceration?, in Gabel, K. & Johnston, D. (eds) Children of Incarcerated Parents, Lexington Books, New York.
Lloyd, E. (1995), Prisoners? Children: Research, Policy and Practice, Save the Children, London.
OCSC (2001), Statistical Profile: The Victorian Prison Systém 1995?1996 to 1999?2000, Office of the Correctional Services Commissioner, Department of Justice, State Government of Victoria, Melbourne.
Parliament of New South Wales (1997), A Report into Children of Imprisoned Parents, Report No 12, Standing Committee on Social Issues, Legislative Council, Parliament of New South Wales, Sydney.
Reed, D.F. & Reed, E.L. (1997), ?Children of incarcerated parents?, Social Justice, vol. 24, no. 3, pp. 152-169.
Tudball, N. (2000), Doing it Hard: A Study of the Needs of Children and Families of Prisoners in Victoria, Victorian Association for the Care and Resettlement of Offenders (VACRO), Melbourne.
Wright, L.E. & Seymour, B.S. (2000), Working with Children and Families Separated by Incarceration: A Handbook for Child Welfare Agencies. CWLA Press, Washington.