Anna Šabatová, František Valeš a Selma Muhič Dizdarevič 20. června 2011 představili za Český helsinský výbor Zprávu na tiskové konferenci.

ČHV tuto Zprávu vydává každoročně od roku 1994.

Obsažená témata: diskriminace, práva dětí, práva žen, svoboda slova, vězeňství, justice, cizinci, násilí motivované nanávistí, zdravotnictví, sociální zabezpečení, práva osob se zdravotní postižením, práva seniorů, sociální bydlení!

Celá zpráva k přečtení v příloze, níže vybraná pasáž oblasti práv dětí.
Převzato z http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2011061701

-----------------------------------------------
(...)
Práva dětí

9.
Vláda na svém zasedání dne 19. ledna 2009 schválila „Návrh opatření k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti – základní principy“1. Transformace má směřovat ke snížení počtu dětí v ústavní výchově, zlepšení preventivní práce s rodinami, zlepšení spolupráce jednotlivých resortů. V současné době skončila fáze analýzy současného systému a probíhá příprava novely zákona 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí2. Novelou dojde ke změnám v činnosti orgánů sociálně-právní ochrany dětí (zavedení standardů kvality práce, institutů sociální kurately, vyhodnocování situace dítěte a rodiny, individuálního plánu ochrany dítěte, případových konferencí), k profesionalizaci pěstounské péče a úpravám v hmotném zabezpečení pěstounské péče, ke zpřesnění činnosti zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a osob pověřených k výkonu sociálně-právní ochrany dětí a dalším dílčím změnám.

10.
Cílem reformy by mělo být stanovení závazných postupů pro činnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a dalších účastníků systému a rozvoj náhradní rodinné péče, zvýšení podpory pěstounské péče, hmotné zajištění pěstounské péče na přechodnou dobu, změna způsobu příprav pěstounů, vytváření podmínek pro zřízení podpůrných a odlehčovacích služeb pro nové i stávající pěstounské rodiny. Měly by být zavedeny standardy kvality práce a nastaveny minimální rámce činnosti pro všechny subjekty, které se podílejí na sociálně-právní ochraně3. V další perspektivě by měl být snížen počet dětí v ústavní výchově. Současný systém péče v České republice, jak už bylo mnohokrát konstatováno, se vyznačuje vysokým počtem dětí umístěných v institucionální výchově 4, za což je Česká republika opakovaně kritizována mezinárodními institucemi.

11.
Ústavní soud České republiky se v dubnu 2010 vyjádřil5 k povinnosti soudu zkoumat skutečné důvody nezájmu rodiče o dítě při rozhodování o osvojení6. Tímto nálezem upozornil na neblahou praxi českých soudů, která spočívá v libovolném posuzování toho, zda dítě může být osvojeno bez souhlasu rodičů. Český ústavní soud se tímto nálezem poprvé jednoznačně přihlásil k bohaté judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Rady Evropy, která klade celou řadu podmínek pro tak závažný zásah do rodinného a soukromého života.

12.
V dalším nálezu7 se Ústavní soud České republiky vyslovil k postupu obecných soudů, jimiž bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že její nezletilá dcera (v té době asi patnáctiletá) nebyla jakožto účastník řízení o umístění do ústavní výchovy v řízení vůbec slyšena, (i když o to usilovala) a ačkoliv se tak podle zákona stát mělo. Bylo tím porušeno i právo dítěte zaručené článkem 12 Úmluvy o právech dítěte8 i vnitrostátních zákonů.

13.
Významné je i sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ČR k nařizování ústavní výchovy dětí soudy z důvodu materiálních nedostatků (chudoby) či nevyhovujících bytových podmínek, v němž NS poukázal na to, že „důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry“.10 V současné době je podle vyjádření ředitele odboru rodiny a dávkových systémů ministerstva práce a sociálních věcí zhruba polovina dětí v ústavní výchově odebírána svým rodičům ze sociálních a bytových důvodů11. Ve světle judikatury ESLP (zejména Wallovi a Havelkovi proti ČR) lze chápat tuto situaci jako významný deficit v dodržování práv těchto dětí.

14.
Nelze pominout situaci dětí v kontextu chudoby. Podle výzkumu Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí žije nemalá část dětí v České republice v podmínkách chudoby12. Ústav zpracoval v roce 2008 studii o chudobě v ČR se zaměřením na situaci dětí. Česká republika patří13 v EU k zemím s nízkou mírou rizika příjmové chudoby (kolem 10 %)14. Naproti tomu však je míra rizika chudoby dětí do 10 let skoro dvojnásobná v porovnání s průměrem za celou populaci a je výrazně koncentrována: v neúplných domácnostech se pohybuje na úrovni 43-50 %, v nezaměstnaných/ nepracujících domácnostech na úrovni 43 až 68 % podle věkové kategorie a v domácnostech se třemi a více dětmi na úrovni 23 až 31 %. Odstup se ještě mírně prohlubuje, pokud měříme situaci po odečtení nákladů na bydlení. Efektivnost sociálních transferů při eliminaci rizika chudoby je nižší právě v případě dětí a výše uvedených specifických kategorií populace v porovnání s ostatními. Vedle rizika příjmové chudoby dětí je významným problémem i jejich materiální deprivace.

15.
Je politováníhodné, že reakcí vlády na tyto zjištěné skutečnosti nebyla opatření směřující ke snížení počtu chudých dětí, nýbrž nekompetentní zásahy do dávkových systémů učiněné v roce 2010, které vedly právě k rozšíření počtu dětí (a jejich rodin) žijících v chudobě a k prohloubení této chudoby. Typicky zrušení sociálního příplatku pro rodiny s dětmi a zrušení porodného při druhém a dalším dítěti.

16.
Úmluva o právech dítěte ve svém článku 23 upravuje zvláště, že duševně nebo tělesně postižené dítě má požívat plného a řádného života v podmínkách zabezpečujících důstojnost, podporujících sebedůvěru a umožňujících aktivní účast dítěte ve společnosti. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo postiženého dítěte na zvláštní péči a v závislosti na rozsahu existujících zdrojů podporují a zabezpečují oprávněnému dítěti a osobám, které se o ně starají, požadovanou pomoc. V praxi to znamená, že rozvoj denních stacionářů a různých typů terénních sociálních služeb pro rodiny, které mají postižené dítě, zejména služeb rané péče, je významným faktorem, který ovlivňuje i to, zda děti budou vychovávány v rodině a jaké budou podmínky pro jejich všestranný rozvoj. Snižování státního příspěvku organizacím, poskytujícím sociální služby rodinám s postiženým dítětem, jehož jsme svědky v poslední době, v jehož důsledku jsou organizace nuceny omezovat služby, je trendem, který jde proti duchu naplňování nejen Úmluvy o právech dítěte, ale i Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, jimiž jsou samozřejmě i děti.

17.
Jednou z nejzranitelnějších skupin jsou romské děti, kde se znevýhodňující faktory a hendikepy kumulují. Jsou ve zvýšené míře oproti ostatním dětem zasaženy jak diskriminací (ve vzdělávání, v počtu dětí v ústavní výchově, viz kapitola diskriminace), tak chudobou a sociálním vyloučením. Podle tzv. Gabalovy zprávy16 žilo v roce 2006 ve vyloučených lokalitách v podmínkách extrémní chudoby cca 80 000 osob, významná část z nich jsou děti.

18.
Policie ve spolupráci s Fondem ohrožených dětí zveřejnila statistiky týraných a zanedbávaných dětí, z nichž vyplývá, že v ČR bylo v roce 2010 fyzicky a psychicky týráno a zanedbáváno 4963 dětí. Sexuálně zneužíváno bylo dalších 824. Rukou či vinou dospělých zemřelo loni 26 dětí.17 Statistika roku 2008 evidovala 1978 takovýchto případů, o rok později už to bylo 4447. Radikální nárůst počtu týraných dětí je dán změnou metodiky evidence. Policie do těchto statistik nově řadí i zanedbávání dětí, které tam dříve nepatřilo, a těchto případů přibývá . V této souvislosti je třeba upozornit, že v obecné rovině platí, že na vzniku nepřípustného rodičovského chování, které může nabýt podoby týrání, má obvykle podíl více faktorů – osobní, rodinné, sociální, komunitní, se podílí i chudoba. Nejsou to faktory neovlivnitelné. Systém ochrany ohrožených dětí musí být schopen tato rizika včas identifikovat a rodinám poskytnout příslušné sociální služby, které mohou výrazně zvýšit jejich rodičovské kompetence a usměrnit jejich rodičovské chování. Česká republika trpí výrazným nedostatkem těchto služeb pro rodiny, v některých regionech neexistují vůbec. Zde je třeba říci, že Česká republika dostatečně nenaplňuje Úmluvu o právech dítěte, neboť článek 19 Úmluvy ji zavazuje při ochraně dětí před násilím a zanedbáváním zavádět opatření zaměřená na podporu poskytovanou dítěti a těm, jimž je svěřeno, jakož i jiná preventivní opatření.

19.
Již od přijetí Úmluvy o právech dítěte Česká republika uplatňuje výhradu k čl. 7 této úmluvy. To znamená, že vnitrostátní právní úprava nezajišťuje každému dítěti právo znát svůj původ a své rodiče. Týká se to především nezrušitelných osvojení, kde právní úprava nechává adoptivním rodičům naprostou volnost v tom, zda a kdy dítěti sdělí, že je adoptované a kdo jsou jeho biologičtí rodiče. Tato výhrada stále trvá. Měla by být odvolána nejpozději s přijetím nové právní úpravy v novém občanském zákoníku.

(...)