Zpráva Veřejného ochránce práv ze systematických návštěv diagnostických ústavů, 2013

Diagnostické ústavy pracují s širokým spektrem přijímaných dětí, neboť důvodů, které k umístění dítěte vedou, je nepřeberné množství. Lze říci, že v diagnostickém ústavu je možné se setkat s případy, které tvoří pomyslnou špičku ledovce, jenž dokládá absenci funkčního systému podpory ohroženým dětem a jejich rodinám (depistáž, včasná intervence, funkční krizová pomoc, odborná specializovaná péče, následná podpora). Dítěti se tak pomoci dostává často až s velkým zpožděním, což má za následek fatální poškození zdravého vývoje jedince, který je tak po prožití mnohočetných opakovaných traumat naprosto nepřipraven vytvářet si funkční životní strategie, postavené na nepatologických vzorcích chování. Mnohé z dětí navíc trpí přidruženými psychiatrickými diagnózami, nenabyly kvalitní vzdělání a funkční sociální vazby.
Lze se setkat s případy, kdy jsou děti obětmi tzv. systémového násilí, neboť prochází opakovaně různými typy zařízení (školská, zdravotnická, sociálně-právní, sociálních služeb), avšak zcela nesystémově a opakovaně. Nikde se jim nedostává potřebné individuální a specifické pomoci.
Diagnostický ústav pracuje s dětmi s různými předpoklady a z různých sociálních situací (rozpadlé rodiny, zneužívání, supersaturace). Práce zařízení proto musí reflektovat specifika každého dítěte a zohlednit i jeho rodinnou situaci. Přitom se diagnostický ústav musí vypořádat též s různými „zakázkami“ a očekáváními, která vycházejí z naivní představy zainteresovaných subjektů, že dvouměsíční pobyt dítě zcela změní, eliminuje jeho problémové chování apod. Důvody, které k zásahu soudu do rodinného života vedly, však mají hluboké kořeny, které sahají povětšinou do rodiny a do výchovy. Tento stav nelze diagnostickým pobytem, jako mávnutím kouzelného proutku, změnit. Podoba rodiny a výchovy jsou přitom odrazem nastavení společnosti, jejích hodnot a nástrojů prevence.
Diagnostický ústav představuje práh institucionální péče o ohrožené děti. Přes profesionalitu a nasazení pracovníků, při současném uspořádání, nemůže dítěti sám o sobě s jeho problémy efektivně v dlouhodobém horizontu pomoci, a představuje spíše (na omezenou dobu osmi týdnů) chráněnější prostředí. Následuje totiž návrat do původního prostředí, kde pokračuje nedostupnost následných služeb sociální prevence, rodinné asistence, sanace rodiny, rodinné terapie, dětské krizové pomoci, což značně zvyšuje riziko relapsu. Situaci nepřispívá ani fakt, že stále absentuje funkční koncept sociálního bydlení, nedostupné jsou azylové domy pro rodiny a chybí další potřebné následné specializované formy péče a podpory pro děti, mladistvé a rodiny.
Druhou cestou dítěte opouštějícího diagnostický ústav je umístění do návazného zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy, které je však ve svých snahách o plný a harmonický rozvoj osobnosti dítěte43 úspěšné pouze do té míry, do jaké instituce může napodobit rodinu (dětský domov), či zvládnout výchovné problémy adolescentů (dětský domov se školou, výchovný ústav), a připravit je na reálný život po opuštění těchto zařízení. I zařízení v síti se potýkají s problémem neexistující dlouhodobé koncepce systému školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy, za což je odpovědno MŠMT.
V této zprávě upozorňuje veřejný ochránce práv zejména na nutnost aktivní spolupráce diagnostického ústavu s dotčenými osobami a orgány (rodina, škola, OSPOD), což je v praxi mnoha zařízení samozřejmostí. Rovněž musí být v zařízení vytvořeny takové podmínky, které umožní dítěti otevřít se nabízené pomoci. Jen tak bude diagnostika správná a přesná, což je prvotním předpokladem úspěšného průběhu náhradní výchovné péče v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Velice také záleží na práci osob, které jsou „v první linii“ systému školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Veřejný ochránce práv tak oceňuje práci zaměstnanců diagnostických ústavů, neboť kvalitní péče je vždy zásluhou personálu v přímé péči. Tento fakt je často opomíjený a uznání se nedostává.
Touto zprávou chce veřejný ochránce práv upozornit na skutečnosti, které vidí jako problematické, respektive na ty, kterým je potřeba věnovat zvýšenou pozornost s ohledem na respektování důstojnosti dětí při poskytování náhradní výchovné péče. Doporučení mají působit jako pozitivní kritika, jiný pohled na věc, případně mají nabídnout komparaci.

Převzato z http://www.ochrance.cz/ochrana-osob-omezenych-na-svobode/zarizeni/zarize...