Zpráva veřejného ochránce práv ze systematických návštěv zdravotnických zařízení poskytujících péči ohroženým dětem do 3 let, 2013

Na základě svých jištění veřejný ochránce práv konstatuje, že návštěvy kojeneckých zařízení ukázaly, že umístění dítěte do zařízení sice spouští řadu řízení, ovšem nikoli systematickou a efektivní podporu ohrožené rodiny dítěte. Jedná se tedy o jev systémový, související s nerozvinutým sociálním bydlením a nedostatkem ambulantních a terénních podpůrných služeb. Důsledek, spočívající v nerespektování rodinného života ve formě neplnění pozitivních závazků státu
k jeho ochranně, činí ještě závažnějším fakt rozdělování sourozenců. Jako zmírňování uvedeného stavu lze hodnotit jednotlivé, avšak nikoli koordinované aktivity jednotlivých kojeneckých zařízení, z nichž některá opouští dosud běžný
model tradičního zdravotnického zařízení a transformují se, ať už více či méně formálně, na „dětská centra“. Zde je však řeč o činnosti na půdě zařízení, kam je dítě již umístěno.
V této zprávě předkládám analýzu 281 soudních rozhodnutí, která se týkala těch dětí, jež v době návštěvy pobývaly v navštívených zařízeních nedobrovolně. Zdravotní problém na straně dítěte byl jako jeden z důvodů odnětí z rodinné péče
uveden u pětiny dětí.
Návštěvami zmíněných kojeneckých zařízení nebylo zjištěno ubližování dětem nebo jakékoli zaviněné poškozování jejich práv. Ve vztahu k jednotlivým zařízením jsem nekonstatoval špatné zacházení. Co však přinesl až shrnující pohled, jsou
následující zjištění:

• až 72 % dětí zůstává v navštívených kojeneckých zařízeních déle než 6 měsíců;
• péče je dětem poskytována v kolektivech, které překračují „optimální počet 4 děti na 1 pečující osobu“, daný metodickým pokynem k činnosti kojeneckých zařízení; dítě s věkem mění skupiny, tedy i pečující osoby; pečujících osob je vzhledem k organizaci práce v zařízeních mnoho;
• skupiny jsou zpravidla naplňovány podle věku, takže sourozenci nevyrůstají spolu; nejsou žádné garance toho, že dítě a jeho nezletilá matka s nařízenou ústavní výchovou budou pobývat v instituci společně;
• některá doporučení odborníků (psycholog, logoped, speciální pedagog) směrem ke konkrétním dětem byla s ohledem na časové možnosti pečujícího personálu nerealizovatelná;
• práva a povinnosti rodičů, dětí a zařízení jsou na úrovni zákona upraveny předpisem zdravotnickým, upravujícím postavení pacienta obecně; specifika služeb poskytovaných v „dětských domovech pro děti do 3 let věku“ jsou
  upravena v podzákonných předpisech, což je situace mnohem méně garantující status dítěte s nařízenou ústavní výchovou, než v případě umístění ve školském zařízení; dochází i k chybám, jako je podmiňování propustek dětí, jež jsou
  v zařízení dobrovolně, souhlasem orgánu sociálně-právní ochrany dětí;
• dobrovolné pobyty jsou nastolovány právními úkony (dohodami, souhlasy), které práva a povinnosti rodičů, dětí a zařízení upravují jen velmi kuse.

Nikoli optimální situace umístění velmi malého dítěte v instituci je tak dále umocněna o prvek odosobnění a nedostatku fyzického kontaktu. Péče o děti je rázu hromadného, nikoli individuálního, a soustředí se spíše na poskytování zdravotně-
ošetřovatelské služby.
Celou tuto souhrnnou zprávu reflektující návštěvy kojeneckých zařízení, resp. možná celý systém těchto zařízení, vystihuje nejlépe vyjádření jedné z pečujících sester: „děti mají všechno, jen ne náruč“.

Převzato z http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/ochrana_osob/2013/NZ-25_201...