Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra, zveřejněno 16. října 2007
Analýza efektivity fungování systému péče o ohrožené děti vyplývající z průzkumu osudů dětí, které v letech 1995-2004 opustily institucionální péči.

Celý dokument je ke stažení na stránkách Ministerstva vnitra
http://www.mvcr.cz/clanek/hodnoceni-systemu-pece-o-ohrozene-deti.aspx

Pro potřeby materiálu byl uskutečněn rozsáhlý průzkum, který byl věnován otázce institucionální péče, v níž se vysoké procento právě těchto dětí ocitá. Na osudech dětí, které institucionální péčí prošly, je možné detekovat nedostatky systému péče o ohrožené děti
a díky tomu i formulovat východiska pro zlepšení jeho fungování.

Ministerstvo vnitra se již čtrnáctým rokem systematicky věnuje podpoře preventivních aktivit, které jsou realizovány ve městech a obcích. Pro podporu těchto aktivit byl v roce 1996 zřízen zvláštní dotační program, který ministerstvo vnitra spravuje.

K tomuto účelu byl analyzován:

• vývoj sociálně patologických jevů, včetně kriminality u dětí umístěných v institucionální péči,
• kriminální kariéra dětí po opuštění institucionální péče,
• praxe v oblasti včasné sociální intervence a následné péče,
• praxe v ukládání ústavní a ochranné výchovy,
• problematika útěků z institucionální péče,
• kvalita spolupráce institucí, do jejichž působnosti péče o ohrožené a delikventní dětí spadá.

Počet dětí v institucionální péčí se od roku 1999 trvale zvyšuje – v roce 1999 bylo v České republice umístěno ve 185 zařízeních 6 901 dětí, v roce 2005 to bylo 7 300 dětí a v roce 2007 ve 225 zařízeních bylo umístěno 7 600 dětí. Počet umístěných dětí v přepočtu na 100 000 obyvatel v České republice činí 80 dětí (pro srovnání ve SRN je to 32 dětí). V diagnostických ústavech činila průměrná délka pobytu dítěte 5,5 měsíců (v extrémním případě bylo dítě v diagnostickém ústavu po dobu 4 let (3), v dětských domovech to bylo 5,6 roku, v dětských domovech se školou 2,4 roku (některé děti byly v zařízení až 17,4 let), a ve výchovných ústavech 1,3 roku (rozpětí od 1 měsíce až po 13 let). Ojedinělé nejsou ani případy dětí, které nikdy nebyly v rodině, nebo strávily v institucionální péči většinu svého dětského života.

V 61 % (10 706 dětí) trvalo umístění dítěte v institucionální péči až do zletilosti, 7 626 dětí opustilo institucionální péči po skončení opatření (z toho 4 559 skončení opatření jako nezletilý), 1 085 odešlo do náhradní péče mimo ústav (adopce, pěstounská péče, dětské vesničky, opatrovníci), 225 dětí odešlo do jiného zařízení (ústavy sociální péče, psychiatrické léčebny), 485 uteklo ze zařízení bez návratu (zbytek pro další důvody).

Dlouhodobé umístění dětí v institucionální péči můžeme přičíst několika důvodům. Pokusíme se zmínit alespoň některé. Tou první příčinou je snaha orgánů sociálně právní ochrany (OSPOD), soudů, ale i vedení zařízení, v nichž bylo dítě umístěno, zachovat relativně uspokojivý stav jeho aktuální situace – to se týká zejména dětí, které pocházejí ze sociálně slabých a rozvrácených rodinných poměrů, kdy rodiče výchovu dětí nezvládají. Tou druhou je snaha vedení ústavů o dokončení povinné školní docházky dítěte, nebo přípravy na budoucí povolání, které by dítě ve své rodině s největší pravděpodobností nedokončilo. Vypovídá ovšem i o nedostatečné resocializační a intervenční práci OSPOD s rodinami dětí, jejíž cílem by měla být úprava rodinných poměrů a co nejdřívější návrat dítěte zpět do rodiny.

Další oblastí, jíž jsme se ve výzkumu zabývali, byl výkon ústavní a ochranné výchovy. Ústavní výchova je soudem nařizována na základě zákona č. 94/1963 Sb., o rodině; je opatřením nařizovaným v zájmu dítěte a pro jeho ochranu. Má být nařizována dětem, které nevykazují závažné poruchy chování a nedopouštějí se trestné činnosti.

Ochranná výchova je ukládána na základě zákona č.  218/2003 5b. jako ochranné opatření za spáchané provinění (5); ochrannou výchovu lze vždy uložit pouze v návaznosti na spáchané provinění nebo čin jinak trestný – nelze ji tedy uložit pro závažné poruchy chování, aniž by se dopustilo provinění či činu jinak trestného. Jejím účelem je zajištění podmínek pro intenzivní práci s dítětem a ochrana společnosti před jeho chováním. Z celkového počtu 9 751 dětí, které se dopustily trestné činnosti, byla ochranná výchova uložena pouze 342 dětem (3,5 %) a z tohoto počtu byla uložena i 80 dětem, které se trestné činnosti nedopustily (zřejmě pro opakované útěky ze zařízeni). Ochranná výchova je v praxi ukládána nahodile. Dalším problémem je, že výkon ústavní a ochranné výchovy probíhá neodděleně (6) (podobný problém existuje i u umístěných dětí s psychiatrickou diagnózou), takže spolu vyrůstají děti s velmi závažnými výchovnými problémy a děti, které jsou v ústavu kvůli špatným sociálním podmínkám rodiny nebo pro méně závažné poruchy chování.

Útěky dětí ze školských zařízení jsou dalším velkým problémem institucionální péče. Během let 1995–2004 bylo vyhlášeno 28 051 pátrání po svěřencích školských zařízení MŠMT. Na tomto počtu se podílelo 8 086 dětí, které se dopustily jednoho a více útěků, 4 986 dětí, které se dopustily jednoho útěku, 2 145 dětí, které se dopustily dvou až pěti útěků a 538 šesti až deseti útěků a 417 dětí jedenácti a více útěků. Počty dětí, po nichž Policie ČR vyhlásila pátrání se trvale zvyšují (Tabulka).

Z narůstajícího počtu dětí, po nichž vyhlásila Policie ČR pátrání vyplývá, že jak Policie ČR, tak i OSPOD a ústavy se k útěkovosti dětí staví více méně formálně. Zejména v případech tzv. notorických útěkářů je snaha vracet dítě zpět do ústavu minimální. Děti na útěku se dopouštějí opakované trestné činnosti, parazitují na příbuzných či kamarádech, provozují prostituci, zneužívají drogy a hrají na hracích automatech. V mnoha případech se dostávají do kriminálního prostředí nebo se z nich stávají bezdomovci, kteří končí až na samém dnu společnosti. Mnohé z nich se stávají oběťmi trestné činnosti. Situace je tak paradoxně horší, než byla před umístěním dítěte do institucionální péče. Děti, které jsou dlouhodobě (í několik let) na útěku, se ocitají v naprostém vakuu, mimo dosah systému sociální péče a tedy i mimo možnost uspokojovat své základní životní potřeby legálním způsobem. Neřešením útěků dětí tak je popírán základní smysl umístění dítěte v institucionální péči – ochrana, pomoc a podpora zdravého vývoje – jejich přehlížení naopak vede k pokračování sociálně patologického vývoje a k nastartování kriminální kariéry.

Trestné činnosti se z celkového počtu 17 454 dětí dopustilo 9 751 dětí (tj. 56%) (7). 3 209 dětí, tj. 18%, mělo zkušenost s trestnou činností již před a během pobytu v institucionální péči, dalších 6 542 dětí, tj. 38 %, se poprvé dopustilo trestné činnosti až poté, co institucionální péče opustilo (z nich 1681 do roka po odchodu a 4 861 až po roce) (8). Samozřejmě, situace v oblasti páchaní trestné činnosti dětí, které prošly institucionální péčí, se liší podle problémů, pro které byly umístěny a typů zařízení, v nichž byly umístěny. V dětských domovech se dopustilo trestné činnosti 31% dětí a z nich 18,5 % před a během pobytu v institucionální péči a 87,5 % poté, co ji opustily. V dětských domovech se školou byla situace mnohem horší – trestné činnosti se dopustilo 73 % dětí, z nich před a během 41 % a po 91 % dětí. U výchovných ústavů byla situace ještě horší: 79 % dětí se dopustilo trestné činnosti, z toho 39 % před a během umístění a po opuštění institucionální péče 61 % (9). U chovanců všech typů zařízení platí, že v prvním roce života mimo ústav byla situace relativně uspokojující, k rasantnímu nárůstu kriminality došlo až po roce a dále! (10).

Otázkou trestné činnosti dětí – mladých lidí po odchodu z institucionální péče jsme se zabývali podrobněji. Z celkového počtu dětí se jich 12 308 navrátilo do původní rodiny, z nich se dopustilo trestné činnosti 7 574 (62 %), z toho 5 036 dětí(41 %) až po opuštění institucionální péče (4 755 až po roce a později). Do domů na půl cesty odešlo 1 268 dětí, z nich se trestné činnosti dopustilo 492 dětí (39 %), z toho 373 {29 %) začalo páchat trestnou činnost až po odchodu z institucionální péče.

202 dětí odešlo do některého z azylových zařízení, z nich se trestné činnosti dopustilo 24 dětí (21 %).

352 jedinců odešlo do vazby nebo do výkonu trestu odnětí svobody a 28 do psychiatrické léčebny.

Z výše uvedených údajů vyplývají dva poznatky. Za prvé, že do institucionální péče bylo umístěno 82 % dětí z jiných důvodů, než pro trestnou činnost. Zejména šlo o sociální důvody (děti z rodin s nízkým sociokulturním statusem, které nejsou schopny zajistit nutné podmínky pro výchovu dítěte) a o problémy v chování (záškoláctví, agresivita, útěky z domova, výchovná nezvladatelnost, nerespektování autorit). V zásadě se tedy jedná o důvody, které by bylo možné v mnoha případech ovlivnit včasnou intervencí a cílenou odbornou sociálně výchovou prací s dítětem a jeho rodinou.

Tím druhým, alarmujícím zjištěním je, že se 38 % dětí, které neměly před a během umístění v institucionální péči zkušenost s trestnou činností, začalo trestné činnosti dopouštět až poté, co ji opustily, jistě jsou mezi nimi i ty, které měly závažné problémy s chováním a s dalšími sociálně patologickými jevy a některé, které se zřejmě dopustily trestné činnosti, aniž byla odhalena, přesto stojí tato informace za vážné zamyšlení. S vysokou pravděpodobností však lze dovodit, že se díky odborné speciálně pedagogické a výchovné činnosti, a též i psychiatrické či neurologické léčbě, dařilo tyto děti po dobu umístění v institucionální péči zvládat. Poté však, co ji opustily a vliv zařízení pominul, se zastavený sociálně patologický vývoj v chaotických podmínkách, na které nebyly dostatečně připraveny, zase nastartoval.

Výše uvedené údaje automaticky nabízejí otázku, proč k selhávání dětí tak často dochází. Znamená to, že výchovná a resocializační péče ústavů a sociálně nápravná činnost OSPOD není efektivní?

Osobně se domnívám, že není systémově ošetřen přechod dítěte do dospělého života mimo ústav. V ústavu je dítě zabezpečené po hmotné stránce, má dobré jídlo, oblečení, strukturovaný volný čas, vzdělává se a připravuje na budoucí povolaní. Dosažením dospělosti role ústavu končí a pak už je na dítěti – již dospělém člověku, jak si se životem mimo ústav poradí. U těch, kteří mají závažné problémy – osobnostní, neurologické, psychiatrické a jejichž umístění v zařízení má (ve vztahu k okolí) spíše ochranný, než resocializační význam, je jejich směřování do budoucnosti do značné míry předem dané – zmatek v osobním životě, nezaměstnanost, případně i trestná činnost.

Bohužel, obdobnou perspektivu mají i ti, kteří byli v institucionální péči umístěni ze sociálně ekonomických důvodů rodiny. Jejich návrat do původní rodiny je provázen mnoha problémy, které vyplývají z toho, že v rodině po dobu jejich umístění v institucionální péči nedošlo k žádné změně k lepšímu – rodina je rozvrácena, žije v nepořádku, chaosu, bez pravidel. Někteří její členové byli nebo jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, měnili se partneři matky, v rodině přibyli další sourozenci, z nichž někteří jsou též umístěni v institucionální péči.

Mladý člověk, který řadu let, případně většinu svého života, žil v hezkém prostředí, jasně nastaveném režimu a v relativním dostatku a jehož vztahy s rodinou byly přerušeny, se návratem do původní rodiny ocitá v situaci, z níž prakticky není možné něco pozitivního vytěžit. Zůstane-li ve své rodině, tak postupné přebírá model života svých příbuzných, pokud rodinu opustí, je pro něj velmi obtížné »někde se chytit«. Postupně se kontaktuje se známými a s jejich známými, s nimž se setkal během svého pobytu v institucionální péči a je jen otázkou štěstí a náhody, zda se mu podaří první roky samostatného života překonat bez problémů.

Ve zvláště obtížné situaci jsou romské děti. Zejména ty, které prožily v ústavech většinu svého života bez toho, aniž by jim byla zprostředkována jejich odlišná etnická příslušnost, je vstup do života mimo ústav téměř vždy traumatizující. Na jedné straně se setkávají s odmítáním, podezíravostí a někdy i s diskriminací ze strany většinové populace a na straně druhé s realitou života svých původních rodin. Pozitivní integrace do společnosti těchto mladých lidí je spíše než obvyklou praxí zase jen náhodou.

Všichni, o kterých jsem se stručně zmínila, mají tři stejné problémy. Tím prvním problémem je bydlení, tím druhým práce a tím třetím sociální kontakty a citové vazby. Nic z toho nemají. Pokud mají dokonce za sebou trestnou činnost a tedy i záznam v rejstříku trestů, je jejich perspektiva ještě horší. Převážná většina firem požaduje na uchazečích o zaměstnání výpis z rejstříku trestů a pokud v něm uchazeč záznam má, tak ho do zaměstnání nepřijmou. Hledání zaměstnání se tak neúměrně protahuje, což mladé lidi dál destabilizuje, komplikuje jim přístup na trh práce a tím i možnost začít žít »normální« život. Zkušenosti z praxe potvrzují, že doba bez zaměstnání delší než šest měsíců zásadním způsobem snižuje motivaci pracovat, což ve svých důsledcích vede k dlouhodobému ukotvení jedince v sociální síti.

Pokusím-li se na závěr shrnout hlavní poznatky, které z analýzy vyplynuly, tak ten nejvýznamnější směřuje k práci orgánů sociálně právní ochrany, jejichž role je v péči o ohrožené děti klíčová. Problémem však je, že jejich práce je na mnoha městských úřadech podceňovaná, je jich málo, jsou přetěžování administrativními úkony, mnozí pracovníci mají nedostatečné vzdělání, chybí jím supervize a metodické vedení. Důsledkem tohoto stavu je nedostatečně propracovaný systém včasné intervence v ranných stádiích vzniku problémů i kontinuální práce s rodinami dětí, téměř absentuje práce s rodinami dětí umístěnými v institucionální péči, jejímž cílem je co nejrychlejší návrat dítěte zpět do rodiny.

Dalším problémem je, že v České republice neexistuje systematická a státem garantovaná následná podpora dětí opouštějících institucionální péči, která by jim zprvu asistenčním a později podpůrným způsobem usnadnila vstup do života mimo ústav. Jak bylo uvedeno výše, doba těsně po odchodu ze školského zařízení do běžného života je mimořádně kritická a velmi záleží jen na tom, najde-li se někdo, kdo ji pomůže bývalému chovanci institucionální péče zprostředkovat.

Ve svém příspěvku jsem se pokusila shrnout nejdůležitější poznatky, které vyplynuty z průzkumu osudů dětí, které v letech 1995–2004 opustily institucionální péči. Ten hlavní poznatek potvrdil zkušenost, že péče o ohrožené děti v České republice je zajišťována jako řada izolovaných aktivit zúčastněných institucí – státních, samosprávných i neziskových, které nejsou navzájem propojeny, nejsou koordinovány a netvoří ucelený systém, jehož posláním je odklon dítěte od kriminální kariéry a sociální rehabilitace jeho rodinného prostředí.

Shrnutí:

· V České republice je v institucionální péčí umístěn vysoký počet dětí.

· V institucionální péči jsou převážně umísťovány děti z ekonomických a sociálních důvodů a pro poruchy chování.

· Vysoký počet dětí je v institucionální péči umístěn dlouhodobě a až do dospělosti.

· V České republice nefunguje systém včasné intervence založený na meziresortní spolupráci a na cílené sociální práci v ranných stádiích vzniku problému.

· V České republice neexistuje státem garantovaná následná podpora mladých lidí po odchodu z institucionální péče, která by jim usnadnila bezkonfliktní integraci do normálního dospělého života.

· 56 % dětí z celkového počtu 17 454 mělo zkušenost s pácháním trestné činnosti. 38 % dětí se dopustilo trestné činnosti až po skončení institucionální péče.

· Možnost ukládat ochrannou výchovu i možnost měnit ústavní výchovu v ochrannou a naopak, je využívána minimálně. Výkon ochranné a ústavní výchovy není v praxi oddělen.

· Dlouhodobě neřešeným problémem je útěkovost dětí z institucionální péče.

· Resocializační práce OSPOD s rodinami dětí umístěných v institucionální péči, která by měla směřovat k co nejrychlejšímu návratu dítěte zpět do rodiny, je nedostatečná. To je závažné zejména v případech dětí, které byly umístěny do institucionální péče ze sociálních či bytových důvodů, nebo pro poruchy chování.

· Umístění dítěte do institucionální péče v mnoha případech znamená pouhé přerušení sociálně patologického vývoje, který po opuštění ústavu buď déle pokračuje, nebo se díky nevhodným podmínkám, do nichž se vrací, teprve nastartuje.

Zjištění vypovídají o tom, že mezi tím, co bylo dítě umístěno v institucionální péči a co ji opustilo, s jeho rodinou nikdo systematicky nepracoval, nepokusil se o její resocialízaci a nápravu sociálních problémů, které byly v řadě případů příčinou umístění dítěte do institucionální péče.

Dalším důvodem selhání dětí po odchodu z institucionální péče je jejich nedostatečná připravenost přizpůsobit se běžnému životu mimo ústav, který se diametrálně liší od maximálně zrežimovaného zažitého modelu života v ústavu. Tento handicap jim mohou pomáhat překlenout některé pomáhající organizace. Neznámější z nich jsou tzv. domy na půl cesty, které jsou však zřizovány nahodile, kvalita jejich práce je v mnoha případech diskutabilní, stejně jako služby, které poskytují.

Poznámky :

(1) Materiál je k dispozici na internetových stránkách Ministerstva vnitra mezi dokumenty, které zpracoval Odbor prevence kriminality.

(2) Pojem »ohrožené děti« byl v materiálu užíván ve vztahu k dětem, které jsou ohroženy sociálně patologickými jevy a dětem s kriminální zkušeností, tedy úžeji, než jej vymezuje současné pojetí ohrožených dítěte, např. v kontextu sociálněprávní ochrany dětí.

(3) Zákon č. 109/2002 Sb.. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních stanoví v § 5 odst. 6, že »Pobyt dítěte v diagnostickém ústavu trvá zpravidla 8 týdnů.« Dle § 6 odst. 1 zákona č.  218/2003 5b., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o zrněné některých zákonů, se trestný čin spáchaný mladistvým nazývá provinění.

(4) V roce 2004 byla ochranná výchova uložena v 7 případech, v roce 2004 v 11, v roce 2005 ve 25 a v I. pololetí 2006 ve 13 případech. Ochranná výchova byla uložena i v řadě případů dětem, které se žádné trestné činnosti nedopustily, a to většinou z důvodů útěků ze zařízení (80 případů ze 7 703 dětí, tj. t,3 %).

(5) 81 dětí se dopustilo více než 100 trestných činů, z nich byla uložena ochranná výchova 14 chovancům (1 dívce), 4 chovancům byla přeměněna ústavní výchova ve výchovu ochrannou. Před odchodem z institucionální péče nebyla nikomu z nich uložena ochranná výchova!

(6) Chlapec, který spáchal 29 trestných činů. byl z institucionální péče předán do pěstounské péče. Poté spáchal dalších 33 trestných činů. Během institucionální péče byl čtyřikrát na útěku v pátrání. Ochranná výchova mu nebyla nařízena.

(7) Osobně se domnívám, že tento údaj může být ještě vyšší. Trestná činnost majetkové povahy, zejména pak v oblasti pouliční kriminality, na které se podílejí ve značné míře děti a mladiství, má tradičně nejnižší objasnénost, tedy není znám pachatel. Takže i velký počet pachatelů zůstává neodhalen. Mezí nimi mohou být í současní i minulí chovanci školských zařízení.

(8) Svěřenci v institucionální péči se dopouštějí především majetkové trestné činnosti – zejména drobných krádeží. Podíl násilné kriminality na celkové kriminalitě těchto dětí činí 15 %, což je více než je uváděno ve statistikách celkové kriminality (9.3 %).

(9) Alarmující byl v roce 2003 nárůst pachatelů loupežných přepadení, který oproti roku 2000 zaznamenal nárůst o 360 % (z 87 na 313). Jinak šlo vesměs o rvačky s ublížením na zdraví a vydírání nezřídka páchané ve školním prostředí. Ze zkušeností OSPOD vyplývá, že děti svoji delikventní kariéru zahajovaly nejčastěji ve dvanácti až třinácti letech věku.

(10) Nejčastěji páchanou trestnou činností jsou trestné činy majetkové povahy – 85 %. Násilné trestné činnosti se dopustilo 15 % dětí, nejvíce jeden pachatel, který spáchal 139 násilných trestných činů. 21 dětí spáchalo trestný čin vraždy. Nejmladší pachatelé byli ve věku 13 a 16 let. Nejvyššího počtu trestných činů se dopustili pachatelé, kteří spáchali 479, 379, 375 trestných činů. Více než 50 trestných činů spáchalo 360 dětí, z nichž 44 před a během institucionální péče. 81 dětí se dopustilo více než 100 trestných činů. Dva svěřenci přišli z vazby a 18 odešlo v osmnácti letech z institucionální péče do vazby.

O autorovi: Mgr. Jitka Gjuričová, odbor prevence kriminality, Ministerstvo vnitra ČR